14.5.-20.5. 2001

ARCHIV

Příspěvek k analýze jevu "anglosaský indolent"

V době bolševismu jsem vždycky nejraději poslouchal BBC. Britská stanice vynikala zdrženlivou věcností a přesností politických úsudků. Se železnou pravidelností se přitom v širokém spektru komentářů čas od času objevila nehorázná pitomost, nad níž zůstával rozum stát. Nakonec jsem pochopil, že obě polohy spolu souvisí a že ten, který by v nějakém záchvatu fanatického intelektuálního purismu chtěl z vysílání vymýtit všechny hlouposti, odřízne zároveň i opačnou část názorového spektra a zničí veškerou svobodu: zbude jen neutrální šedá průměrnost, která nikoho nezajímá.

Ve střední Evropě se ovšem odedávna této šíře anglosaské svobody zneužívá: pozornost účelově přitahují výstřední krajnosti, lidé, u nichž dobrá vůle není docela v souladu se střízlivým uvažováním a znalostmi lokálních středoevropských zvláštností. když se to některému ze zdejších pronárodů hodí, dá si jejich názory bez rozpaků na prapor. Češi to s oblibou dělali v letech 1945 - 7: Peroutkův Dnešek o tom přináší řadu z dnešního hlediska velmi legračních dokladů.

Národní socialisty z let 45-8 dnes úspěšně zastupují postkomunisté z Práva. Není to tak dlouho, co tu zveřejnili indolentní, směšné a výstřední názory pana Gore Vidala na něco, co jsme tady na rozdíl od něho všichni zažili na vlastní kůži (pánové z vedení Práva ovšem v jiné pozici než my ostatní), a už nám rudoprávní Salon servíruje další skvost: rozhovor s britským historikem Ianem Kershawem, údajně odborníkem na německý nacismus. V něm se pan Kershaw naneštěstí nezabývá jen nacismem, ale i "komunismem" a nachází pro něj spoustu mírně řečeno "polehčujících okolností".

Pan Kershaw se domnívá, že "myšlenka rovnostářské společnosti není sama o sobě odpudivá, třebaže za Lenina a Stalina dopadlo všechno jinak". Nejvíc je třeba se bát myšlenek, které nejsou samy o sobě odpudivé, ale jejichž realizace skončí s železnou nutností jinak: totiž v krvi a vraždění.

Pan Kershaw se domnívá, že na "komunismu" lze najít věci, které nebyly ve své podstatě špatné, kdežto Hitlerův systém byl oproti tomu rasovým imperialismem a rasovým čištěním se snahou o dobývání nových území, na nichž mohly být rovněž uskutečňovány rasové čistky. Tu je třeba říci, že "komunismus" existuje ve dvou verzích: jednak jako extrémistická, radikální ideologie bláznivého německého filosofa, a jednak jako oficiózní náboženství modernizované ruské tyranie po roce 1917. Rusové si ovšem Marxe upravili podle orientálních tradic. Vznikl tak (za Stalina) šovinistický nacionalismus usilující (vzhledem k mimořádným okolnostem úspěšně) o dobývání nových území. Rusové na nich pak nemilosrdně, za pomoci tuzemských přisluhovačů a krajně brutálními prostředky prováděli rozsáhlé čistky, jejichž účelem byla likvidace národních elit v porobených státech. Rozdíl je tedy víceméně fiktivní.

A konečně: pan Kershaw tvrdí, že Stalin používal násilí především proti vlastním lidem, kdežto Hitler proti jiným. Nevím, kde tento člověk bere drzost považovat Poláky, Čechy, Slováky, Němce, Maďary, Rumuny, Bulhary, Litevce, Lotyše a Estonce za Stalinovy vlastní. Navíc musí přece vědět, že dříve, než se Hitler pustil do "cizích", zlikvidoval hnusnými a nelítostnými prostředky veškerou domácí opozici.

Proč Právo těmto nesmyslům horlivě přikyvuje, je jasné: jakkoli se bolševikům dá tu a tam něco vyčíst, jejich úmysly byly přece jen počestné a jejich myšlenky čisté. To, že se to nakonec všechno nějak zvrtlo, není jejich (tj. naše) vina. Skutečný démon byl Hitler, ve srovnání s ním jsme všichni, bílí i rudí, političtí vězni i estébáčtí fízlové, demokrati.

Tuto nestoudnou demagogii je ovšem zapotřebí vždy znova a zcela jednoznačně pojmenovat a odmítnout.

19. května 2001