7.5.-15.5. 2001

ARCHIV

Oslavy Dne Vítězství na Planetě opic

V době mého mládí jsme coby diváci většinou k hokeji nepřistupovali úplně náležitě. Mistrovství světa byl za nesvobody poslední maličký kousek místa na mezinárodní scéně, kde si "ČSSR" udržela jakous takous suverenitu. Zejména zápasy s Ruskou veleříší sledovala většina národa úzkostně a neuroticky. Když se hrálo u nás a když to našim šlo, zpívalo celé hlediště potupně "šáj-bů, šáj-bů" a vytvářel se jakýsi dočasný, v mnohém ohledu iluzorní, ale přesto hřejivý pocit národní solidarity, který jinak tehdejší české populaci většinou chyběl. Vítězství vyvolávalo chvilkovou iluzi triumfu, který se ovšem ve skutečnosti nekonal, porážka jen prohlubovala celkovou depresi. Někdy jsem se těšil na to, že snad přijde doba, kdy se budu moci podívat na sportovní výkony ruských hokejistů bez této zkreslující optiky. (Jinak si ale myslím, že si ruský hokej tenkrát jisté opovržení zasloužil: drezura, která vedla ruské družstvo k hokejové dokonalosti, odhlížela od lidské důstojnosti drezírovaných, těžila z úděsné nesvobody, jaká tehdy v Rusku panovala, a byla stejně nekorektní jako doping).

Jak vypadá situace dnes? Mělo by to být jinak, máme svobodu. Nějak si s ní ale nevíme rady. Vítězství na šampionátu vyvolává výbuchy hysterického nadšení. Ulice zaplaví davy mladých agresivních ožralů. Toto společenství se chová tak, jak by se asi v afektu chovali degenerovaní lidé z filmu, jehož název je v titulu tohoto článku. Zatímco něžné pohlaví s obtížemi, které působí počínající otrava alkoholem (nebo snad už skutečně zapomínají mluvit?), artikuluje své nadšení, vystavují samci před televizními kamerami na odiv své vypasené holé zadnice. Demolují lavičky a automobily. Když má někdo trochu jinak zbarvenou srst, dostane nakládačku. Taktéž kdo neskáče (není totiž Čech). Zato se jeden Čech v alkoholickém nadšení vyšplhal na kopí svatého Václava. K tomu, aby se dostal zpátky, mu už nestačily síly fyzické ani intelektuální, takže ho museli sundavat hasiči. Kníže, který se kdysi proslavil tím, že jako první začal kolaborovat s Evropou, za což ho jeho krajané utratili, se na tyto projevy mužické mentality dívá nehnutě a melancholicky. Pro skákající Čechy je jeho pomník ostatně jen něco jako prolézačka v opičím výběhu.

Dá se samozřejmě namítnout, že to není zrovna reprezentativní vzorek národa. Snad, možná. Dá se namítnout, že podobné "oslavy" jsou běžné i v civilizovaném světě. Ale takovéhle zhmotnění mindráku malého ušlápnutého národa? Takové spojení primitivních opičích orgií a agresivního šovinismu? Co ti lidé chtějí, chtějí-li vůbec něco, co umí, umí-li vůbec něco? Dovedou mít radost z něčeho, co udělali sami a co za radost stojí?

Měřeno hokejovými oslavami vypadá naše národní budoucnost dosti chmurně.