7.5.-15.5. 2001

ARCHIV

Že se nestydí, kverulanti

Makedonie je stejně jako všichni její balkánští sousedé nešťastná země. Zatímco slovanští Makedonci nakonec dosáhli toho, že je Srbové nepovažují za Srby a Bulhaři za Bulhary, albánská "menšina" má smůlu. Je jich v zemi pouhá třetina, a přesto mají tu drzost chtít, aby i oni byli považováni za státotvorný národ (V tomto pojetí je Švýcarsko pravým pomníkem drzosti). Zazlívají jim to nejen jejich slovanští spoluobčané (západní mírotvorci dělají, že nevidí a neslyší), ale tak trochu i někteří našinci. Např. Petr Pravda napsal v MfD 15. května: "Navzdory tomu, že se albánské děti mohou učit na školách ve svém jazyce, mají vlastní noviny i další média, zastoupení ve vládě, jsou prý přesto v mnoha směrech diskriminováni. Chtějí víc práv a chtějí je hned."

Makedonští Albánci by bezpochyby byli o hodně skromnější, kdyby nebyli kaženi špatnými příklady. Těch příkladů bylo v Evropě už od devatenáctého století spousta. Tak třeba takoví Češi: měli v habsburské monarchii všechno, nač si vzpomněli: české děti se mohly učit na školách ve svém jazyce, měli své noviny (další média tehdy nebyla), od osmdesátých let zastoupení v předlitavské vládě, a přesto si pořád připadali diskriminováni. Chtěli víc práv a chtěli je hned.

Češi byli ovšem nespokojeni právem, stejně jako jsou dnes právem nespokojeni makedonští Albánci. Chtěli si sami spravovat své věci a chtěli se podílet na vládě v říši rovným dílem s ostatními národy monarchie. Chtěli, aby se Rakousko změnilo ve federaci rovnoprávných národů. Když se ukázalo, že stará monarchie toho není schopna, vydobyli si vlastní stát.

Závěr z toho všeho je ovšem pozitivní: na rozdíl od Rakousko-Uherska má Makedonie ještě šanci.

15. května 2001