7.5.-15.5. 2001

ARCHIV

Dvourychlostní Evropa

V souvislosti s tím, jak se blíží přijetí České republiky a vůbec postkomunistických států východní Evropy do EU, se hovoří o problémech, jako je výše HDP, vnitřní zadlužení, inflace, sociální politika, dotace do zemědělství, zdanění, růst cen potravin atd. Nemělo by se však zapomínat, že daleko významnější než tyto konkrétní požadavky a nároky, před nimiž postkomunistické země stojí, jsou obecné zásady, na nichž je už po desetiletí postaveno soužití civilizovaných západních zemí, to jest společně sdílené pojetí lidských a občanských práv. O ně se popírá princip subsidiarity, základ současného i budoucího evropského uspořádání. A právě ve vztahu k nim se kandidátské země ocitají před řadou zcela podstatných problémů, které není radno podceňovat.

Pěkně to lze demonstrovat na rozhovoru s vycházející hvězdou slovenské politické scény, předsedou strany Smer Robertem Ficem, který před časem přinesla MfD. Pan Fico je nepochybně chytrý a cílevědomý politik, jistěže populista, ale populista podstatně snesitelnější než např. Vladimír Mečiar. Z našeho hlediska je pozoruhodné jeho vyjádření k postavení Maďarů na Slovensku: "Říkám, mluvte si maďarsky, dělejte si, co chcete, používejte maďarštinu v úředním styku, máte divadlo, máte vše, co chcete. Ale jste občané Slovenska, tak se naučte a používejte alespoň jeho státní jazyk, slovenštinu... Kdyby byla na Slovensku vedle maďarských středních a základnách škol ještě univerzita, vznikne tu kategorie lidí, kteří si budou žít jen vysloveně ve svém vlastním maďarském prostředí."

Na první pohled je jasné, že vyjádření pana Fica obsahuje zjevné protimluvy. Říká "dělejte si co chcete", "máte vše, co chcete", na druhé straně je ovšem zjevné, že Maďaři na Slovensku chtějí vlastní univerzitu a na tu podle pana Fica jaksi nemají nárok. Buď platí jedno, nebo druhé, obojí najednou platit nemůže. A za druhé: vůbec není jasné, jak by neexistence univerzity, kde bude vždycky studovat jen zlomek populace, mohla Maďarům na Slovensku zabránit, aby si i bez ní žili jen vysloveně ve svém vlastním maďarském prostředí. Navíc je otázka, proč by tzv. menšiny, pokud o to stojí, nemohly žít jen vysloveně ve svém prostředí. A hlavně, co stát získá tím, když jim v tom bude bránit.

V postkomunistických zemích, které se ucházejí o vstup do EU (řídké výjimky jako obvykle potvrzují pravidlo), jsou politické elity i veřejnost často přesvědčeny:

Za prvé, že něco, co je v civilizovaných zemích západní Evropy běžné a samozřejmé (totiž politická samospráva pro "národnostní menšiny") nelze v postkomunistických státech východní Evropy (Slovensko, Rumunsko, Makedonie) ze zcela zásadních důvodů uskutečnit.

A za druhé, že to, co se dnes plným právem jeví jako ohavné masové zvěrstvo (vyhánění lidí z jejich domovů podle etnického klíče, provázené jejich vražděním a jinými podobnými zločiny), bylo kdysi v pořádku, protože to byl tehdy jen logický následek velmi podobných ohavností, které předtím páchali jiní (Němci) a za něž jsou dnes tito jiní všeobecně odsuzováni.

Odtud pramení zvláštní forma východoevropského postkomunistického švejkování, jejímž projevem je vyjádření pana Fica stejně jako české teorie o "příčině a následku", které s takovou vehemencí hlásá do světa mj. i náš prezident. Západní země, v technických věcech, jako je migrace pracovních sil, tak citlivé, toto vyvádění kandidátů do EU bagatelizují, přehlížejí či tolerují. Přitom však nejde jen o nějaká drobná nedorozumění, která se pobytem v civilizované Evropě sama od sebe vyjasní. Zcela obecně a zásadně řečeno jde o to, že východní a západní Evropa se pohybují nejen různými rychlostmi, ale taky různým směrem.

Národy východoevropské, postkomunistické oblasti si často hluboce nedůvěřují. Plodem nedůvěry (ve většině případů opodstatněné) jsou vzájemné křivdy. Křivdy jen zvětšují nedůvěru, která je nabudila. Tento jaderný reaktor černobylského typu se EU chystá jen tak bez dalšího integrovat. Ví vůbec, co činí?

Vyšlo v MfD 15. května 2001