7.5.-15.5. 2001

ARCHIV

Čtyřkoalice nejde lidovcům k duhu

Čtyřkoalice jako by se od počátku snažila svou politikou potvrzovat dojem, že je něčím nepřirozeným: společný nepřítel sehnal do jednoho houfu strany zcela různé orientace a různé politické váhy. Jeho osou je spojenectví KDU, vlastně jediné v pravém slova smyslu tradiční politické strany v ČR, s Unií svobody, "ODS s lidskou tváří". Za politickou stranu v tradičním slova smyslu se v minulosti sice rádi vydávali Klaus a ODS, ale "tradičnost" ODS má své zvláštnosti: vznikla v procesu privatizace Občanského fóra, kdy si "osobnosti" rozebraly jeho aparát a ten pak sháněl členstvo a voličstvo. Klaus v tom byl nejšikovnější. Při této základní výhodě má ovšem KDU vůči dědicům OF významné handicapy. Ne snad národněfrontovní minulost (té se kupodivu dost rychle zbavila), ale tři charakteristiky, které z ní s železnou nutností dělají v české společnosti menšinu: je to přes všechnu snahu strana katolická, agrární a moravská. Pohnout tímto image je úkol pro politického Herkula.

Pustošivý vliv čtyřkoaliční spolupráce na vnitřní poměry ve straně je o to silnější, že jí chybí lídr v pravém slova smyslu. Jan Kasal je mezi polistopadovými českými politiky jednička aspoň v jednom: je na něm nejlépe vidět, že ho "vedoucí úloha" upřímně nebaví. V rozhodujících okamžicích jakoby intenzivně přemýšlel o tom, kam se uklidit a koho za sebe nastrčit. Snad i díky tomu je KDU zaplavena jakýmsi amatérským intrikánstvím: Její předseda nebyl ochoten ucházet se o post čtyřkoaličního lídra a místo toho nominoval člověka, který od počátku neměl nejmenší šanci. Díky tomu funkci nakonec logicky dostal Kasalův největší stranický oponent. Ten si při sestavování stínového kabinetu zapomněl zajistit podporu vlastní strany a navíc ze zcela nepochopitelných důvodů odmítal veřejnosti sdělit, proč chtěl při jejím sestavování eliminovat člověka, jehož opomenul z dobrých důvodů a jehož neúčast v týmu veřejnost s povděkem kvitovala. Nato ho KDU donutila rezignovat, čímž se stal nejvážnějším Kasalovým soupeřem v boji o předsednické křeslo. Poté Kasal projevil ochotu nekandidovat, pokud se o funkci bude ucházet ve straně populární a Kasalovi zjevně oddaný poslanec Výborný, zapomněl se s ním však domluvit. Výborný po krátkém váhání vyjádřil Kasalovi loajalitu, ale jeho nabídku odmítl: tím mu zjevně zasadil smrtící ránu. I když teď Kasal vyhraje, je strana rozpolcena a dílo zkázy dokonáno.

Spojenectví KDU, vojska bez generálů, a US, generálů od neexistujícího vojska, zatím KDU ublížila a Unii nepomohla. Kde se bere toto podivné chaotické vrtáctví? Jak to, že byl před časem tak neočekávaně zvolen koaličním lídrem Svoboda? jak to, že politika, který měl do té doby ve straně pověst spíš levičáka, podporovala deklarovaně pravicová Unie svobody? A jak to, že protagonisté vznikající hradní strany se dali slyšet, že pokud bude předsedou KDU zvolen Svoboda, byla by tato strana zbytečnou? Má tu své želízko v ohni Hrad? Tu je třeba říci, že pohromy, valící se na KDU, by byly logickým důsledkem takového spojenectví: z úzké spolupráce s prezidentem ještě žádnému českému politikovi štěstí nevykvetlo. Osud Josefa Tošovského je jakýmsi posledním vážným varováním.

14. května 2001