30.4.-7.5. 2001

ARCHIV

Skandál v opeře

Od dětství mám pozitivní vztah k opeře jako k žánru. Líbí se mi na ní, že dává jakýsi maximálně stylizovaný obraz života a vysvobozuje člověka na chviličku z tyranského diktátu každodennosti.

Na tomto kouzlu opery se podílejí i libreta, která, upřímně řečeno, bývají dosti často výrazně stupidní. Nejraději mám ta italská, protože pak naštěstí nerozumím ani slovo.

Smetanův Dalibor není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Zhudebněný příběh je legrační konina s nechtěným, ale zato mohutným homosexuálním nábojem. Navíc představuje tu nešťastnější polohu Smetanovy tvorby, která vzápětí vyvrcholila zhudebněním Rukopisu Zelenohorského, všeobecně známým pod jménem Libuše. Rakouský korunní princ Rudolf, který kdysi navštívil představení dílka, ve srovnání s nímž je Wagnerův Lohengrin zábavná opereta, se vytratil z divadla po prvním jednání, když předtím sdělil svým průvodcům vyčítavým hlasem: "Proč to proboha dáváte, vždyť máte znamenitého autora, nějakého Dvořáka!" Také je známo, že v době první republiky, jak se blížil státní svátek a s ním i povinná návštěva slavnostního představení opery v Národním divadle, začal francouzský velvyslanec v Praze projevovat známky neklidu. Běhal po kanceláři, držel se za hlavu a volal zoufalým hlasem: "Libüs! Quelle horreur!!".

Ke kouzlu opery patří i skutečnost, že její zlatý věk skončil s devatenáctým stoletím. Mám ji rád tak, jako lidé mívají rádi vzpomínky na dětství. I proto považuji za strašné nedorozumění, když se někdo pokouší letitá operní díla oživit a přiblížit dnešnímu divákovi tím, že je zcivilní a zasadí do současných kulis. Těm, kteří nesnesou Dona Ottavia ve stylizovaném barokním nebo rokokovém kostýmu, nijak nepomůže, navlékne-li ho režisér do džín a flanelové košile. Je to podobný omyl, jakého se dopouštějí ti, co chtějí mladým lidem otevřít cestu k Bohu tak, že v kostele produkují jakousi napodobeninu pop-music.

Podle toho, co jsem slyšel a četl o Pitínského inscenaci Dalibora, bych řekl, že je poznamenána tímto nedorozuměním. Také bychom mohli být spokojeni, že jsme se přiblížili usedlé buržoazní společnosti a máme už dokonce i své skandály v opeře. V úplné spokojenosti mi brání jen vzpomínka na Hrdličkovu inscenaci Kouzelné flétny z druhé poloviny padesátých let, poznamenanou podobným omylem a vypískanou rudými nejedlovskými šovinisty.

Demokratická společnost by měla být ohleduplná a tolerantní i v projevech nesouhlasu. Když tuším, že mi inscenace nepůjde pod nos, a přesto nezůstanu doma, nýbrž jdu do divadla a bučím tam jako kráva, realizuji sice, to je pravda, svou svobodu, ale zároveň dávám najevo, co jsem zač.

7. května 2001