30.4.-7.5. 2001

ARCHIV

Osvobození?

Pátého května, jako každoročně, proběhly v Praze obligátní oslavy: provázely je vlající prapory, kladení věnců, bojovníci v historických uniformách. Ke kritické analýze oněch událostí u nás přitom nějak chybí chuť. Není divu - období let 45-8, k němuž bylo pražské povstání jakousi branou, se stalo útočištěm pro někdejší národně socialistické smiřovatele Stalinovy tyranie s civilizovaným Západem (kdo z nich si dokázal připustit svou propastnou vinu na tom, co pak následovalo!) i pro jejich komunistické spojence a zároveň nepřítele, z nichž někteří se nakonec dopracovali dokonce i lidské tváře.

Protože kritický přístup, pokud chybí, je zapotřebí aspoň simulovat, objevily se po listopadu 1989 nejroztodivnější úvahy: zatvrzelí přívrženci bojování v letech minulých se v pražském povstání domnívali vidět typický projev vždy opožděné české bojechtivosti. Jiní by nejraději rehabilitovali Vlasovovy vojáky: vždyť tím, že na poslední chvíli obrátili zbraně proti Němcům, pomohli Praze i jejím obráncům.

První výtka je zjevně nespravedlivá: nacistický teror v Čechách a na Moravě sice nebyl tak krutý jako třeba v Polsku - to nic nemění na skutečnosti, že představoval něco v této části Evropy zcela bezprecedentního. Navíc ho provázelo malicherné a zlomyslné ponižování české společnosti. Bylo vyloučené, aby v okamžiku, kdy se ukázalo, že německý mocenský a správní aparát mele z posledního, nedošlo ke spontánnímu výbuchu lidového hněvu.

Jeho nechtěným a tragickým průvodním jevem bylo, že se německým vojákům, kteří už v drtivé většině nemysleli na nic jiného, než jak se dostat do amerického zajetí a vyhnout se tak hrůzám gulagu, postavila do cesty barikáda. Co jim zbývalo jiného, než pokusit se k Američanům prostřílet!

Česká národní rada mohla ovšem udělat něco, čím by vyšla vstříc českým národním zájmům a pacifikovala poslední zbytky německé bojové morálky: silně, jasně a jednoznačně vyzvat americké jednotky, aby za každou cenu přišly bojující Praze na pomoc. Byla to ovšem možnost pouze teoretická: nejen že její práci de facto řídil komunistický politruk Smrkovský, ale celý český zahraniční odboj byl ochromen Benešovou kapitulantskou politikou vůči Stalinovi a komunistům. ČNR se octla mezi dvěma mlýnskými kameny a nakonec ani nedostála svému úkolu, ani neuspokojila komunisty.

Není samozřejmě vyloučeno, že ani silná a jednoznačná prosba o pomoc by nebyla nic platná: Američané se tehdy ještě snažili ze všech sil o konsensus s Rusy. I tak by měla svůj význam: následná ruská vojenská akce by se jevila v úplně jiném světle. Bylo by podstatně jasnější, na čem Rusům ve skutečnosti záleží.

Pokud jde o Vlasovce: jakkoli byla Stalinova říše odpudivá, Hitler napadl Rusko a ne Stalina, a Rusko, nikoli Stalina, hodlal zničit. Spolupráce s ním měla nepříjemný přídech zrady a polehčující okolnosti mohou na tomto základním faktu jen těžko něco změnit.

A konečně naši ruští osvoboditelé: bránili svou vlast před zákeřným nepřítelem. V tom smyslu byl jejich boj spravedlivý a jejich padlí si zaslouží úcty. Současně se Stalin a ruské vedení snažili do budoucna zajistit stát před nějakým novým útokem: a to tradičním ruským způsobem, anexí co největšího území v rizikové zóně. Cestu do Evropy jim otevřela trojí indolence: indolence vítězů první světové války, kteří v mnoha ohledech nespravedlivým poválečným uspořádáním Evropy mocně přispěli k Hitlerově politickému vzestupu a pak jim nezbylo než se proti němu spojit se Stalinem; indolence Hitlerova, kterou netřeba vysvětlovat; a indolence českého nekomunistického odboje a prezidenta Beneše, lidí, kteří vsadili na Stalina jako na budoucí oporu proti německému nebezpečí. Tak jsme se v letech 1945 - 1948 postupně propadávali do postavení ruské kolonie. Většina české společnosti se však prokousala k poznání a vystřízlivění až tehdy, když v Praze - v srpnu 1968 - opět hřměly motory ruských tanků. A to už bylo dost pozdě.

Ruští vojáci bránili svou vlast před nepřítelem, který ji chtěl zničit. V tomto smyslu byl jejich boj spravedlivý. Ale nepřišli nás osvobodit. Přišli nás schramstnout. I když o tom většina z nich, omámená bolševickou ideologií, asi nevěděla.

5. května 2001