23.4.-30.4. 2001

ARCHIV

Právo na sebevraždu?

Rozhodnutí nizozemského parlamentu ohledně povolení euthanasie je na první pohled efektní téma do pranice. Obávám se, že jen na první pohled. Má přídech laciné senzace a je schopno působit jako generátor fanatismu pro i fanatismu proti.

Fanatismus proti představují křesťanští (hlavně katoličtí) fundamentalisté. Vzbuzují občas dojem, že by nemocného, který se rozhodne pro dobrovolný odchod ze světa, nejraději ještě předtím upálili, aby zachránili jeho duši před smrtelným hříchem. Fanatismus pro představují salonní i nesalonní anarchisté nejrůznějšího ražení, pro něž je, jak se zdá, sebevražda jedním z legitimních způsobů, jak člověk může ukončit svou životní dráhu. Snad dokonce ten nejlegitimnější ze všech, protože je dokonale svobodný.

Oba postoje jsou svým způsobem zrůdné. Pro křesťana je věc jednoznačná: život jsem si nedal, nemám tedy ani právo si ho brát. Má narození i má smrt je něco, co stojí mimo mou svobodu a co ovšem zároveň umožňuje, abych v tom ostatním svobodným byl.

Rád bych tuhle výzvu poslechl. Zároveň se přiznám, že si vůbec netroufnu soudit smrtelně nemocné lidi, co se touží vyhnout krutým a bezvýchodným mukám, které jim jejich nemoc způsobuje a které si zatím sotva umím představit. Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Až se ocitneme v té konečné situaci, kterou tak pěkně popsal Tolstoj ve Smrti Ivana Iljiče, můžeme radit druhým: pokud vůbec ještě budeme schopni artikulovat.

Možná, že by se o eutanázii mělo spíše mlčet.

1. května 2001