|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
23.4.-30.4. 2001 |
ARCHIVO příčinách a následcíchVe vysoké oblasti české mezinárodní politiky se prosadil zvláštní zlozvyk: státní úřady (vláda, ministerstvo zahraničí) si přímo či zprostředkovaně vydržují týmy "odborníků", jejichž úlohou je dodávat munici zahraniční politice té reprezentace, jež je právě u vesla. Tak vznikají služebné pseudoodborné týmy, které simulují nezávislé vědecké posouzení, ale ve skutečnosti dodávají ideologickou munici tomu politickému uskupení, které právě řídí vládní politiku. Jsou v českém duchu flexibilní, dokážou se přizpůsobit politickým změnám, i když ty, upřímně řečeno, nebývají u nás v poslední době zase až tak velké: nenápaditá linie české zahraniční politiky, kolísající mezi národním socialismem let 1945-8 (opozičně smluvní strany) a "euroatlantickou" servilitou hradní provenience se od převratu proměňovala jen nepatrně. Různé "odborné komise" ustavované k zatloukání sudetnoněmeckého problému jsou, jak se ukazuje, jen jedním z mnoha případů tohoto odpudivého jevu. Zdá se, že podobně funguje i Ústav mezinárodních vztahů. V MfD 18. dubna ("O salonním mudrování") polemizuje jeho pracovník Filip Tesař s mým článkem o Srbsku. Panu Tesařovi se nelíbí, že považuji za pokrytecké démonizovat Miloševiče a neptat se, zda sami nemáme máslo na hlavě. Podle této logiky by prý žádný český soud nemohl nikoho odsoudit. Nemluvil jsem o žádném soudu, ale o nemotorné politice Západu, který teď nátlakem na Srbsko ve věci vydání Miloševiče zamlouvá své dosavadní neúspěchy. Západ prý myšlenku Haagského tribunálu jen přijal za vlastní, přišly s ní v OSN země třetího světa. Ať už ji vymyslel nebo jen "přijal", je to myšlenka scestná. Přeceňuje reálné možnosti mezinárodního společenství ve věci vymáhání práva a podceňuje schopnost Srbska spravedlivě soudit Slobodana Miloševiče. Jediný přiměřený a účinný postup je, aby se každý stát vypořádal se svými zločinci sám. Jinak vždycky zůstane pachuť křivdy a diktátu, v případě malé země dvojnásob. Tvrdit, že situace se balkánským politikům vymkla z rukou, je prý totéž, jako říci, že se v případě první světové války vymkla situace z rukou Vilémovi II. Kdyby pan Tesař demagogicky nevypíchl zrovna odvěkého německého nepřítele a napsal, že se situace vymkla z rukou evropským politikům, byl by to přesný popis vzniku války, kterou nikdo nechtěl. Pan Tesař mluví o tom, že požadavek Rakousko-Uherska, aby atentát směly na srbském území vyšetřovat policejní orgány monarchie byl prý pouze "sekundární". Důležité ovšem není, zda byl "primární" nebo "sekundární", nýbrž že byl naprosto nestoudný, a přitom velmi podobný nynějším požadavkům USA a západoevropských zemí. Zdůrazňuji (protože pan Tesař se mi mezi řádky pokouší podsunout jiný názor) že vůbec nepochybuji o dvou věcech: srbští vojáci v Kosovu (a bosenskosrbští vojáci v Bosně) se dopustili hrozných zvěrstev, které by v žádném případě neměly zůstat nepotrestány. Nebyli to ale "Srbové", ale docela konkrétní lidé. Srbský národ má jedinečnou (a zároveň prakticky jedinou) možnost očistit své jméno tím, že tyto lidi prostřednictvím svých vlastních kompetentních institucí sám obžaluje a odsoudí. Konečně pan Tesař uvádí tradiční český argument, obvyklý při ospravedlňování masových zvěrstev na sudetských Němcích: vyhánění a vraždění v Bosně a Kosovu je prý "přímým důsledkem předchozí války". Pokud se tato teorie prosadí, máme se na co těšit: ke každému následku se dá najít nějaká příčina. A tak až pana Tesaře budou jednou mordovat za to, co někdy jindy udělali nějací jeho soukmenovci, nechť se utěšuje, že jde o příčinu a následek. Určitě ho to bude míň bolet. Zkrácená verze této polemiky vyšla v MfD 27. dubna |