23.4.-30.4. 2001

ARCHIV

Zachvátí-li tě, zahyneš!

Kdo? Přece mezinárodní kapitál. V Respektu z 9. 4. t.r. (Kdyby to viděl Peroutka) bubnuje Jaroslav Kmenta na poplach: českému tisku hrozí komercializace! Kvalitu českých médií ohrožuje podle něho bezhlavá honba za ziskem. Zmítají se v těžké krizi co do kvality a profesionality. Není důvod k nadějím, že by jejich majitelům mohlo jít o něco jiného než o peníze. Pletou si média s továrnami na peníze. Prosazuje se trend udělat z deníků masový produkt, který si má získat čtenáře bombastickými titulky a společenskými tématy typu "jak se žije manželkám podnikatelů". Z novin se stává směsice povrchního zpravodajství, agenturních textů a společenských témat. Kvalitní redaktoři odcházejí a oslabené redakce se stávají snadnou kořistí profesionálně vyškolených pracovníků vlivových agentur. Tento systém pak pohltí i další oddělení redakcí a přemění je na přežvykovače toho, co jim do redakce kdo přinese.

Před kritikou pana Kmenty jsou si všechna mediální zvířata rovna, ale některá jsou si rovnější: zvlášť mu jde o Lidové noviny a zejména o MfD, v jejímž případě prý nyní padla poslední bašta, kde se dosud dařilo nadřazovat kvalitu zpravodajství nad kvalitou příjmů z inzerce.

Myšlenky pana Kmenty o bezhlavé honbě za ziskem, která nás odvrací od duchovní dimenze, prozrazují inspiraci rovnou u zřídla českého dalajlamismu. Zároveň - a to u banálních nápadů není žádná náhoda - nikoli jen vzdáleně připomínají to, co se o "buržoazním" tisku coby produktu honby za ziskem u nás psalo do roku 1989. Národní moment je jen lehce naznačen poukazem na "Vltava-Labe-Press.

Ve skutečnosti kvalitu českého tisku od prvních dnů znovuzískané svobody ohrožuje nestydatý politický lobbysmus. Není na tom nic divného, po víc než půlstoletí nesvobody média dost dobře ani jinou roli hrát nemohla a setrvačnost působí i po pádu starého režimu. Většina českých médií tak v posledních letech prošla nejprve fází, kdy vyzařovala Pravdu a Lásku; pak s nimi nějakou dobu cvičila neviditelná ruka trhu a její viditelní pomocníci. Teď se leninsky po spirále vracíme k první fázi, ovšem na daleko vyšší úrovni. Zpravodajství MfD bylo a v lecčems dosud je prodlouženou rukou čtyřkoalice. Respekt vypadá chvílemi jako informační bulletin Impulsu99. A bezkonkurenčně nejlepší zpravodajství z českých novin má Právo: jeho vedení dbá o to, aby nepřízeň listu byla rovnoměrně rozdílena mezi všechny složky nového režimu, a proto nejsou nepříznivé zprávy zamlouvány a příznivé nafukovány. Je to deset let po pádu komunismu smutné konstatování, ale je tomu tak.

Zvláštností našeho polistopadového vývoje je politický lobbysmus rafinovaně maskovaný. Hrad funguje od samého počátku svobody jako mocenskopolitické centrum. Politické podhradí obsadilo nejprve Občanské fórum kryté ideologií "nepolitické politiky"; dnes je vystřídaly různé "nezávislé iniciativy" coby produkty "občanské společnosti", která má tvořit protiváhu násilnickému státu a sobeckým politickým stranám. Hradní lobby přitom politickými stranami prorůstá a usiluje se prosadit v médiích, chová se jako politická strana, ale politickým uskupením je pouze fakticky, nikoli formálně. Pro tyto lidi je příznačná neochota svěřit rozhodnutí o svém osudu veřejnosti: jejich ideálem jsou politické strany bez straníků a voličů a noviny bez čtenářů. Protože v konkurenci nemohou obstát, zaštiťují se estétskými tezemi o úpadku české žurnalistiky, způsobeném tím, jak kapitalisté v oblasti médií lační po penězích a prodejní žurnalisté jim přisluhují. Demokratická politika a demokratická žurnalistika by měly být založeny na důvěře ve veřejnost: totiž na důvěře v to, že si v konkurenci a pluralitě názorů dokáže vybrat, a že správná věc si nakonec své lidi přitáhne.

Je přirozené, že se čeští žurnalisté s jistou nostalgií ohlížejí za posledním obdobím, kdy česká společnost požívala slušné úrovně faktické svobody, za první čs. republikou. První republika měla ovšem své mouchy: i tehdy existoval Hrad jako mocenskopolitické uskupení, konkurující politickým stranám a zároveň jimi prorůstající; i tehdy existovala novinářská hradní lobby, talentovaní a šikovní oportunisté typu Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutky, pan Kmenta se ho nedovolává náhodou. Ale nebuďme k první republice nespravedliví: od jejího zániku uběhlo mnoho vody a česká společnost prošla za tu dobu důkladnou barbarizací. A tak náš dnešní stát je v mnoha ohledech jen její karikaturou, náš prezident karikaturou TGM a dnešní služebná žurnalistika karikaturou Peroutkovy Přítomnosti.

Vyšlo v Respektu č. 18/2001