23.4.-30.4. 2001

ARCHIV

Rozpuk tmářství na FF UK

Dr. Zdeněk Zbořil, pedagog z katedry politologie FF UK, se už delší dobu soustavně věnuje problematice politického extremismu. V tomto rámci vypsal také seminář, na nějž pozval mj. i představitele pravých a levých extremistických uskupení, aby studentům v reálu předvedl jejich ideologii. Následovala velmi tendenční zpráva v Lidových novinách, v níž se hovořilo, že na Filosofické fakultě "přednášejí" pravicoví extremisté (mimochodem, je příznačné, že Lidovým novinám, jak se zdá, účast levicového extremisty Poláka vůbec nevadila: zjevně podle teorie, kterou tam před časem s vážnou tváří hlásal Petr Placák a podle níž je levicový extremismus jen jakousi dětskou nemocí demokracie). Nato šel vyděšený děkan FF UK Petr Kolář do kolen, napsal Lidovým novinám servilní dopis, v němž si nasypal popel na hlavu, seminář jednoduše zakázal, Zbořilovi napařil pokutu a bez obalu mu vzkázal, že ho příště vyhodí.

Ve skutečnosti je denunciace Lidových novin a především zásah děkana FF UK brutálním a nepřípustným zásahem do akademické svobody a svobody výuky. Vychází z přesvědčení, že některé informace jsou tak nebezpečné a nakažlivé, že je třeba před nimi veřejnost co nejúzkostlivěji chránit a předložit jí nanejvýš jen nějaký ideologicky předžvýkaný výklad. Z přesvědčení, na němž byla postavena informační politika minulého režimu.

Odkud se v české společnosti bere tento hysterický strach před fašistickou ideologií a naopak telecí důvěra v neškodnost moderních odrůd rudého totalitarismu? Mnohé lze nejspíš vysvětlit nedostatečnou reflexí naší nedávné minulosti. Bezprostředně po roce 1945 se v tehdejší ČSR za souhlasu velké části české veřejnosti prosadil jakýsi fašismus naruby (a to je taky fašismus). Jeho neoddělitelnou součástí byly nejen štvanice na Němce a Maďary, velmi připomínající nacistické antisemitské běsnění, ale i bezohledná likvidace českých konzervativních politiků a intelektuálů, šmahem označovaných za "zrádce a kolaboranty". Dnes je toto období prohlašováno za zřídlo naší nynější demokracie.

Komunistická ideologie, která se u nás ujala po únorovém puči, byla v mnohém pokračováním tohoto českého fašismu: rudý šovinismus Zdeňka Nejedlého a Václava Kopeckého byl vlastně jen jeho důslednější a radikálnější variantou. Proto není divu, že lidé, odkojení českým stalinismem, se po listopadovém převratu uchýlili do období, jež stalinismu bezprostředně předcházelo a v lecčems mu bylo blízké, aniž by si této blízkosti byli vědomi. Ti a jejich žáci dnes tvoří jádro české akademické obce.

Demokracie spočívá na důvěře v lidi: na důvěře v to, že mají zdravý rozum, že si zaslouží věcné informace, protože jsou schopni se s nimi náležitě vyrovnat. A že tedy součástí akademické výuky musí být i zprostředkování co nejširších a věcných informací o tom, co je jejím předmětem. Lidé se svědomím zatíženým nereflektovanou minulostí budou ovšem takové důvěry sotva schopni. Myslí si, že jejich někdejší selhání je jakousi všeobecnou normou: podle sebe soudím tebe.

1. května 2001