23.4.-27.4. 2001

ARCHIV

Manifest zapšklého premiantství

Už ve chvíli, kdy Jan Zahradil seznámil veřejnost s hlavními myšlenkami "Manifestu eurorealismu", byla ODS peskována za to, že si dovoluje zpochybňovat naše přijetí do EU. Neprávem: je třeba zvažovat alternativy - přesněji řečeno zvažovat, co učinit v případě, že buď nebudeme přijati v první vlně, nebo česká veřejnost řekne v referendu Evropské unii "ne" (autoři manifestu jí k tomu dodali řadu pěkných argumentů). Je také pravda, že překotná integrace, během níž by se měly rozpustit národní státy, je nerealistická a pro kandidáty ze střední Evropy nepřijatelná.

Zlatá slova jsou rovněž, že "k evropskému integračnímu procesu je nutno přistupovat realisticky a střízlivě". Celý manifest je ovšem založen na mnohonásobném a hrubém porušení této zásady.

Zajímavé je už to, jak vidí autoři naši nynější situaci a váhu. V dokumentu se hovoří o hlavním proudu moderní české politiky, ztělesněném jmény Havlíček, Palacký, Masaryk. Nic proti tomu. Jejich úsilí nás prý přiklonilo nápadně blízko zejména anglosaským tradicím liberálního konservatismu. Nevím, co mají s anglosaským liberálním konservatismem společného představy Františka Palackého o praslovanské demokracii. Označovat Havlíčka a Masaryka za otce liberálního konservatismu anglického střihu je nehorázný nesmysl. K anglosaským tradicím máme přes všechny své úctyhodné výkony přece jen zvlášť v této chvíli dost daleko: je zajímavé, že podobným způsobem se chvástali konzervativní publicisté horthyovského Maďarska ve třicátých letech. Je to zjevně jakási místní choroba.

Jsme tedy skoro Anglosasové. Za nehody, které nás postihly, ovšem nemůžeme: "Pád železné opony po 2. světové válce násilně odtrhl české země od možnosti podílet se na poválečném evropském demokratickém vývoji". Ve skutečnosti nás od svobodné Evropy neodtrhl pád železné opony, ale v první řadě obrovské selhání českých politických a intelektuálních elit po válce. Tak se stalo, že celou naši suverenitu jsme takřka dobrovolně (ovšemže z hlouposti) předali do rukou Stalinova impéria. Také díky tomu jsme dnes v nevábné pozici poměrně zaostalé postkomunistické země. Je třeba realisticky zvážit naši pozici i výhody, které nám členství v EU může přinést.

Pak už nepřekvapí, že Manifest prozrazuje velké iluze o naší "váhové kategorii" - v této souvislosti se tu mluví o Velké Británii, skandinávských zemích, Holandsku a Švýcarsku! Přitom si ODS alibisticky naříká na věci, na nichž se mocně spolupodepsala. Dosavadní negociační taktika EU by nemusela až tak narušit společný postup kandidátů, kdyby se Klausova strana od samého začátku nevyhýbala jako čert kříži visegrádské spolupráci. Nebezpečí rozpouštět národní státy jejich regionalizací by nebylo zdaleka tak velké, kdyby ODS nebyla po mnoho let brzdila rozumnou regionalizaci ČR - včasná a dobrovolná regionalizace stát upevňuje. Nářek nad tím, že ČR nemá v EU žádného partnera, zní falešně vzhledem k tomu, že ODS a Klaus svého času svým nesnesitelným premiantstvím potenciální partnery spíš odpuzovali; ostatně i dnes si vymýšlejí různé absurdní varianty, zatímco přirozeného potenciálního partnera ČR, Německo, vidí jako nebezpečného konkurenta, jehož vliv je třeba vybalancovávat, protože je příliš silný, je zastáncem federalizace Evropy a v koutku duše sní o revizi druhé světové války. U alternativ k EU se manifest netrápí otázkou, budou-li nás státy EFTA nebo USA chtít za blízkého spojence: cožpak si nespočítají, že jim můžeme nabídnout méně, než co od nich budeme žádat?

Manifest vytýká EU, že si velmi dobře uvědomuje výhodu své pozice, v níž je současně rozhodčím i hráčem. Výtka je vzhledem k předchozímu logická, i když velmi legrační. My máme na vstup do EU právo a nárok, a bylo by spravedlivé, kdyby tu byla nějaká třetí, neutrální mocnost, která nás EU prostě vnutí.

Zásadní chybou tohoto uvažování je, že za prvé vůbec nepočítá jako s našimi přirozenými spojenci v EU se státy opravdu naší váhové kategorie, totiž s kandidátskými zeměmi našeho regionu, co budou přijaty zároveň s námi. Dále vůbec nebere v úvahu, že v případě, když nebudeme přijati, musíme vytrvale a pokorně usilovat o přijetí v budoucnu a hledat řešení, která přemostí čekací dobu. A konečně zcela zásadní věc: Jsme nyní materiálně, politicky a morálně v zuboženém stavu. Octneme se ve společenství vyspělých civilizovaných zemí, a to na nás bude mít blahodárný vliv. Je to v našem národním zájmu. Proto v našem případě není třeba se bát Charty základních práv či zasahování evropských soudních institucí. Naopak.

Vyšlo v MfD 28.4.2001