17.4.-21.4. 2001

ARCHIV

Rudé taškařice

Jen z vyprávění a z literatury známe krvavé Stalinovo účtování se spolubojovníky a konkurenty. Josef Vissarionovič dokázal sice za svého života zorganizovat podstatně větší masakry (vzpomeňme třeba jen na hladomor na Ukrajině), ale odpudivá bizarnost krvavé morbidní frašky, při níž se "obžalovaní" před tím, než jsou utraceni, hromadně přiznávají ke všem možným zločinům a poníženě škemrají o oprátku, nemá ve dvacátém století konkurenci.

V padesátých letech byla ruská tradice transplantována do srdce Evropy. Nedávní mocipáni zlomenými hlasy vyznávali své hříchy. Nebylo těžké si představit, jak k tomu byli přivedeni, a nakonec stejně všechno prasklo. Člověk by řekl, že tato kapitola dějin se pádem bolševického impéria uzavřela.

Jenže omyl: dnes se Komunistická strana Československa hrdě přihlásila k těmto tradicím: její dosavadní předseda Štěpán byl označen za agenta BIS, svržen ze svého stolce a potupně vyloučen. Žezla se ujal jeho spolupracovník a konkurent Zifčák.

Komunistická strana Československa je na tom ovšem v současné době hůř než její někdejší slavná předchůdkyně (je např. otázka, má-li kromě obou jmenovaných pánů ještě nějaké další členy). A tak soudruh Štěpán, místo aby se zhublý o padesát kilo svíjel před vřeštícím prokurátorem, remcá před televizními kamerami.

Nic však není ztraceno. KSČ by měla využít prostředků, které nabízí moderní technika: proč by nemohl být na internetu uspořádán virtuální proces s Miroslavem Štěpánem, kde by se virtuální Štěpán přiznal ke svým virtuálním zločinům, byl odsouzen virtuálním tribunálem, pověšen na virtuální šibenici a jeho popel rozmetán po virtuálních silnicích.

Obávám se jen, že by to KSČ nestačilo. Žádná lasička nevyžije z virtuální krve.

22. dubna 2001