17.4.-21.4. 2001

ARCHIV

Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku...

Česká republika přišla letos v Komisi pro lidská práva OSN opět s vlastním návrhem rezoluce o porušování lidských práv na Kubě. Návrh obsahoval formulaci o nevhodnosti hospodářských sankcí, která byla nepřímo, ale zato zcela jasně namířena proti USA. ČR tak zřejmě vyšla vstříc některým státům EU, ale nechce se mi věřit, že by tu tak trochu nehrála roli i revoluční minulost pana ministra zahraničí. Pak už šlo všechno rychle. Nejprve dal spolunavrhovatel obdobné rezoluce z loňska, Polsko, srozumitelně najevo, že s tímto návrhem nechce mít nic společného. Následovala pobouřená reakce Spojených států a jakési tahanice na mezi šéfem české diplomacie a výsadkem pana prezidenta na ministerstvu, náměstkem Paloušem. To zjevně vedlo k rozdvojení návrhu na verzi s kritikou sankcí a verzi bez kritiky. Výsledek se dal očekávat: konečná formulace zní: členské státy "by měly učinit kroky vedoucí ke zlepšení ekonomických podmínek Kuby, čímž podpoří lidská práva a hospodářskou prosperitu kubánského lidu". S tím se Američané smířili, zuby jsou pryč.

Hospodářské embargo Spojených států je reakcí na konfiskace amerického majetku na Kubě. Pokud jde o jejich účinnost či neúčinnost - a taky o smysluplnost "kompromisní" formulace v rezoluci - je třeba vzít v úvahu aspoň dvě věci: za prvé: zkušenost praví, že hospodářská pomoc totalitním a autokratickým se "lidu" dotkne poměrně málo: něco si přivlastní vládnoucí elita, zbytek se z větší části rozkrade na cestě k adresátům. A za druhé: Kuba není totéž co středoevropské země v době komunismu. Není okupována ruskými vojsky a je v současné době už deset let mimo výrazný ruský tlak. Za těchto okolností by se Castrův režim nemohl udržet, kdyby neměl aspoň částečnou podporu obyvatelstva. Tím je taky dáno, že "lid" má za ten režim spoluzodpovědnost.

Pokud by se majetkové konfiskace jen tak beze všeho přecházely, stal by se svět nepřehlednou džunglí, kde každý může bez problémů okrást každého.

Kompromisní formulace sice nenapadá výslovně Spojené státy, je však neproveditelná a nesmyslná. Rezoluce prošla takříkajíc s odřenýma ušima a z jihoamerických zemí pro ni hlasovaly jen dvě. Česká diplomacie napřed přičiněním pana ministra vyrobila malér, pak ho přičiněním pana náměstka zametla. Mezitím jsme stačili rozlítit Spojené státy (obávám se, že právem) a nakonec vzbudit ve světě dojem, že ČR je pouhým přidavačem USA. Tento způsob zahraniční politiky není příliš produktivní. Pan náměstek Palouš si ovšem libuje: "Byl to boj do poslední chvíle, celý den nebylo vůbec jasné, jak to dopadne, a dopadlo to skvěle."

Pan ministr Kavan se kdysi pokusil svou česko-řeckou iniciativou (obsahovala mj. i návrh přímého jednání s Miloševičem, který byl dalšími událostmi tak říkajíc překonán) udělat z ČR balkánskou zemi. S jídlem roste chuť: kubánské aktivity české zahraniční politiky z nás dělají zemi latinskoamerickou. Což o to, jistá podobnost by tu byla, ale na zařazení do regionu zřejmě nestačí. Je to zajímavá alternativa k plánům pana Zahradila, který by zase nejraději viděl, kdybychom se stali dalším státem USA. Zdá se, že si v českých zahraničně politických konceptech člověk nevybere.

20. dubna 2001