16.4.-19.4. 2001

ARCHIV

Deset let ODS

ODS, podobně jako většina významných stran v postkomunistických státech, vznikla jakoby na zelené louce. Formálně se nehlásí k žádnému z politických uskupení, jež tu byly před komunistickým pučem. Zároveň má své specifikum: od počátku své existence vzbuzuje vášně. Dnes je zejména mezi intelektuály módní mluvit o ní s opovržením. Je v tom něco trochu hysterického a málo věcného: stala se otloukánkem, na němž si leckdo odreagovává vlastní selhání.

ODS má v současné době tři úhlavní nepřátele: prvním z nich je ta část veřejnosti, která naletěla na polistopadový mesianismus, jež tehdy ovšem šířili skoro všichni. Věřili jsme, že díky přirozenému českému talentu vybudujeme v poměrně krátké době společnost, jež se bude moci měřit s vyspělým Západem. ODS na podpoře těchto iluzí postavila svou propagandu a nakonec ovšem tratila. To byl její první neúspěch.

Dalším protivníkem jsou postdisidentští koryfejové z okolí prezidenta Havla, kteří po volbách 1992 přišli o většinu mocenských pozic. Po listopadovém převratu obsadili prezidentskou funkci a vytvořili Občanské forum, uskupení, které mělo aparát, ale žádné členstvo (v tom se podobalo někdejší Národní frontě). Veřejnosti tito lidé nedůvěřovali: byli přesvědčeni, že je kdysi, v době komunismu, zradila a opustila, a zároveň, že je zavázána k jejich podpoře, protože jí vybojovali svobodu. Obojí se jim vymstilo. Politické strany měly být nahrazeny iniciativami ad hoc (příkladem byly třeba manipulované demonstrace proti parlamentu za zachování federace). Pokus ovládnout natrvalo politickou scénu těmito prostředky nevyšel. ODS se soustředila na vybudování politické strany tradičního typu opřené o měřitelnou podporu veřejnosti, a přesvědčivě vyhrála. Bylo to však vítězství dočasné: Politika postavená pouze na manipulaci, pokusy o prorůstání stranické propagandy do médií vedly nakonec k politickému patu: Hrad a politické podhradí (různé politické iniciativy typu Impulsu 99), s inovovanou ideologií tzv. občanské společnosti, jež má chránit občany před jejich úhlavními nepřáteli, státem a politickými stranami, upevnily své pozice, prorůstají politickými stranami a významně ovlivňují veřejný život. ODS nakonec politiku v tradičním slova smyslu spíše zkompromitovala. To byl její druhý neúspěch.

Základní notou propagandy ODS byl antikomunismus a zdůrazňovaná "pravicovost". Snaha překonat dědictví čtyřiceti let komunistické diktatury byla na počátku devadesátých let docela na místě. I tady praxe vůbec neodpovídala ideologii: ODS pokračovala v politice kompromisů, kterou zahájili už její předchůdci. Zde šlo o kompromisy s komunistickým hospodářským managementem, jež poznamenaly proces privatizace. I v tomto třetím případě ODS nebyla úspěšná.

Další skupina kritiků jsou znechucení souputníci: hnutí odporu vyrostlo v lůně ODS a solidarizovaly se s ním obě malé koaliční strany. Spojil je pocit ohrožení, když v roce 1997 začala Klausova politika ztrácet kontakt s realitou. Neprůhledné financování strany si spiklenci vzali za záminku k pokusu o vnitrostranický puč a svržení despotického předsedy. Vznikla dosti mlhavá ideologie "konzervatismu s lidskou tváří" nesená banálními hesly jako "normální je nelhat". Klaus uštědřil uskupení dvojí drtivou porážku: pokus o puč ztroskotal a ODS zbavená disidentů se udržela při životě. A nejen to: po volbách v roce 1998 odsunula tyto nespokojence na politickou periferii. Od té doby se postižení soustřeďují na neplodné démonizování opoziční smlouvy. Nedokázali zformulovat výrazně konkurenční program a svou politickou praxí (naposled tahanice kolem jmenování stínového premiéra a vlády) soustavně přesvědčují veřejnost o své malé důvěryhodnosti.

Václav Klaus a ODS si díky tomuto nekonkurenčnímu prostředí přes své neúspěchy udržují pozici jednookého mezi slepými. Strana ovšem otřesy v roce 1997 silně utrpěla. V její politice hrají daleko větší roli zkostnatělé ideologické floskule. Okázale se hlásí k západnímu neoliberalismu, ale zároveň spojuje ty nejhorší národně demokratické a národně socialistické tradice. Postoj k Evropské unii a k Německu je nesen nacionálními mindráky. Ačkoli není příliš snadné představit si horšího ministra zahraničí, než byl Josef Zieleniec, je nepochybné, že Jan Zahradil by ho hravě přetrumfl.

Při tom při všem je třeba uznat jedno: ODS je strana výrazná a transparentní: vím velmi dobře, proč ji nemám volit. Pokud jde o zbývající dvě demokratická uskupení, nevím dost dobře, proč bych je volit měl. A třetí uskupení, Hrad? Ten volit nelze. Lze s ním jen rezonovat. To není ovšem úkon politický, ale mystický, i když nepochybně přináší drobné materiální výhody.

Vyšlo v MfD 20. dubna