9.4.-14.4. 2001

ARCHIV

Duch Mnichova

V Právu 14. dubna cituje František Cinger úryvek z projevu, který si Alexander Solženicyn připravil pro (neuskutečněné) převzetí Nobelovy ceny za literaturu. Mluvil v ní také o "duchu Mnichova": "Duch Mnichova je choroba vůle blahobytných lidí, každodenní životní postoj těch, kteří se zcela zaměřili na nezřízenou touhu po prosperitě za každou cenu, na materiální bohatství jako na nejpřednější cíl pozemského bytí. Lidé toho druhu - a je jich mnoho v dnešním světě - volí pasivitu a ústupky, jen aby jejich zaběhaný život mohl pokračovat dál, jen aby dnes nepřekročil práh mrzutosti, a zítra - uvidíme, nějak to snad dopadne… Ale nikdy to nedopadne! - odplata za zbabělost bude jen horší. Skutečnost a překonání těžkostí se k nám dostaví teprve tehdy, až budeme schopni oběti."

To je na první poslech pěkné a neproblematické. Při bližším ohledání se člověka zmocní dvě malé pochybnosti. Především - výtka, že člověk není náležitě připraven k oběti, je vždycky tak či onak pravdivá. A za druhé, výtky tohoto druhu vznášejí většinou lidé odkojení víceméně barbarskými poměry vůči lidem vyrostlým v poměrech civilizovaných, kde je silnější povědomí o tom, jaká je cena každého individuálního lidského života. Proto v Solženicynově úvaze zní jakási vzdálená ozvěna dutého patosu Pravdy a Lásky, jímž s oblibou omračuje zkoprnělou západní veřejnost náš pan prezident.

Solženicyn se nevyhnul nebezpečí, jaké přinášejí všechna zobecnění, která se utrhnou od svého předmětu. V komunistické společnosti (nezapomeňme, že jsme po dlouhou dobu žili s Alexandrem Isajevičem v tomtéž světě, v téže zemi) byly lidem místo nepředpojatých informací předkládány deformované obrazy minulosti, předzpracovaná a předžvýkaná ideologická schémata.

V čem byla tragédie Mnichova? Západní vítězové první světové války, zejména Francie, přistoupili na takové řešení problémů zejména ve střední Evropě, které sice bylo pro ně pohodlné, ale zároveň v rozporu s jejich vlastními zásadami. Strach a potřeba zajistit se před německým nebezpečím přehlušil střízlivé uvažování.

Mj. i v důsledku těchto chyb vyrostl pak Západu v Hitlerovi krutý a nelítostný nepřítel, s nímž nebylo radno smlouvat. V okamžiku, kdy se schylovalo ke konfrontaci, se ukázalo, že na ni západní mocnosti nemají: ne snad pro nedostatečnou materiální připravenost, ale z hlubších důvodů.

Demokratické státy Západu jsou v zásadě mírumilovné a neschopné agrese: válku pojímají jako ukrutné masové vraždění - proto účast na ní musí být předem pečlivě legitimována před veřejností: bez jejího souhlasu válku vést nelze, veřejnost musí být přesvědčena, že válka je nevyhnutelná a spravedlivá.

Před Mnichovem nastavil Hitler Západu jako štít požadavek německého obyvatelstva tehdejší ČSR po sebeurčení. Požadavek Západu srozumitelný a v zásadě spravedlivý. Bylo málo platné, že Hitlerovi o žádné sebeurčení nešlo, že to pro něj byl jen jeden z prostředků na cestě za světovládou. Velké většině českých Němců o sebeurčení šlo, a o nic více.

V této situaci bylo nemožné přesvědčit západní veřejnost, aby šla do války pro věc, o jejíž správnosti nemůže být vnitřně přesvědčena. Západ nemohl v roce 1938 bojovat, protože se na přelomu desátých a dvacátých let se jeho politici zpronevěřili vlastním zásadám.

Za mnichovským selháním západních mocností nestála zhýčkaná zbabělost lidí přivyklých blahobytu, nebo aspoň ne v první řadě. Nýbrž faktická neschopnost přesvědčivě oprávnit a zdůvodnit kruté oběti, které by pro západní společnost znamenal válečný konflikt.

14. dubna 2001