9.4.-14.4. 2001

ARCHIV

Drzost na kvadrát

Václav Bělohradský zveřejnil 11. dubna v Lidových novinách obsáhlý text, pojatý jako otevřený dopis prezidentu Havlovi. Vyzývá jej, aby důsledně trval na volném pohybu pracovních sil jako jedné z hlavních podmínek našeho vstupu do EU. Při té příležitosti rekapituluje několika větami celé české dějiny a vyjadřuje se rovněž k evropským událostem minulého století, které bolestně zasáhly i naši zemi.

"V minulosti Češi téměř nikdy nebojovali za vlastní důstojnost", píše Bělohradský, "a je to na českých dějinách znát. Většinou zvolili místo boje cestu kompromisních řešení na úkor národní cti." Rozhodný postoj k podmínkám, které klade EU do cesty našemu přijetí, má s touto nedůstojnou tradicí skoncovat.

Tento paušální soud nad českými dějinami, kňouravé vyznání ušlápnuté a zamindrákované duše, je nevěcný a nespravedlivý. Nemáme se co stydět za naše dějiny en bloc. Jsou v nich ovšem docela konkrétní věci, jimiž se sotva můžeme chlubit: o těch je třeba otevřeně hovořit. A jsou v nich docela konkrétní věci, na něž můžeme být právem hrdi: na ty je třeba navazovat. Obojí je podstatou kritického přístupu, jehož velkými průkopníky u nás byli (mimo jiné) i Havlíček, Masaryk a Rádl.

Také je třeba zdůraznit, že v boji, který na tomto světě vedeme, nejde v první řadě o "důstojnost" nebo "národní čest", nýbrž o pravdu a spravedlnost. Důstojnost a čest vzniká jako vedlejší produkt tenkrát, když je ten boj statečný a opravdový.

Paušální odsouzení českých dějin je v Bělehradského textu provázeno úplně falešným a nadto alibistickým pojetím dějin Evropy ve dvacátém století.

Bělohradský tvrdí (a odvolává se přitom na Milana Kunderu), že kus Evropy "byl unesen", což prý není vina Poláků (a samozřejmě ani Čechů, Poláky pan Bělohradský jen nastrkuje jako atraktivní kamufláž). Hlavním viníkem je "Evropa" (rozuměj západní) a v první řadě samozřejmě, jak to u Bělohradského ani jinak být nemůže, Německo. Z toho plyne, že Evropa nás prostě mezi sebe přijmout musí, a to bezpodmínečně, je to její mravní povinnost. Jedině tak Evropané odčiní "aspoň částečně svou vinu za utrpení obětí nacismu a komunismu. Na tomto etickém pojetí rozšíření EU musíme trvat".

Vzniká otázka, zda a jak by Evropa podle představ pana Bělohradského mohla odčinit svou vinu úplně. Řešením by mohly být, jak je dnes zvykem, různé odškodňovací akce. Osvědčily se už v případě Německa, které je zřejmě bude splácet až do skonání věků. Teď by se ke své povinnosti finančně nás dotovat měly bez okolků přihlásit i Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Řecko… atd. atd. Obávám se, že podle pana Bělohradského by i jejich dědičný hřích mohl být odčiněn úplně jen tehdy, pokud by nás odškodňovaly věčně.

Jistěže na neblahém evropském vývoji v dvacátého století mají svůj velký díl viny Němci. Pokorně to vyznávají už přes půl století. Jistěže podstatně méně jsou ochotny si svůj podíl viny přiznat západní mocnosti: po první světové válce na sebe bez velkého uvažování a velkých skrupulí vzaly určité závazky, týkající se středoevropského uspořádání. Když pak v roce 1938 přišla hodina pravdy, ukázalo se, že nejsou s to je dodržet. Cena, kterou za to zaplatily, byla obrovská: nezbylo jim než se v boji proti Hitlerovi spojit se zaostalou orientální tyranií, v jejímž čele stál patrně největší masový vrah všech dob. A s ní se pak taky musely rozdělit o plody vítězství.

To vše by ovšem nemělo zastírat lví podíl nás Čechů na našem neblahém osudu. V roce 1918, kdy jsme se po zásluze dopracovali vlastní státnosti, jsme neodolali pokušení nahrabat si na úkor v podstatě všech našich sousedů. Pravda, bylo to v našem regionu běžné, podobně se chovali před námi Maďaři a současně s námi Poláci. V žádném případě to však nebylo ani správné, ani spravedlivé, ani politicky prozíravé. V roce 1938 nám pak celá kořist spadla na hlavu. Nato se ve strachu z Německa a v touze po revanši čeští politici z vlastního rozhodnutí a přes varování svých spojenců začali paktovat se Stalinovým Ruskem. Pod jeho ochrannými křídly se pak spojení čeští komunisté, socialisté i "křesťané" pustili do svých skutečných i domnělých protivníků a dopouštěli se přitom zločinů tak či onak srovnatelných s těmi německými. A po únoru 1948 si zase komunisté těmito metodami vyřídili účty se svými někdejšími spojenci.

Z toho plyne: na našem "únosu" z Evropy jsme se aktivně podíleli. Nebyli jsme ctnou pannou, unesenou bezohledným násilníkem, ale daleko spíš prodejnou děvkou, která se násilníkovi sama nabízí (a pak se ovšem nestačí divit). A zvlášť mne zaráží drzost Milana Kundery, který se nejprve jako ortodoxní stalinista na "únosu" aktivně podílel, pak si - už jako stalinista s lidskou tváří - nedokázal tuto minulost zreflektovat, a nakonec ji prohlásil ze neexistující od samého počátku.

O naše vyřazení z Evropy jsme se velkou měrou přičinili sami. Dnes přicházíme na práh Evropy jako chudí prosebníci, zpustošení materiálně i morálně (viz názory Václava Bělohradského). Přijetí do EU je pro nás obrovskou šancí nejen v ekonomickém smyslu slova: octneme se v kultivovaném prostředí, které nám pomůže vypořádat se s touto naší konkrétní nevábnou minulostí. Náš prostor pro vyskakování je proto v tuto chvíli více než omezený.

Členství v EU je ovšem jenom šance. Může nám být k něčemu jenom tehdy, když se zbavíme nenáležitých mindráků a v otevřené diskusi střetneme s jejich šiřiteli. Mezi nimi zaujímá Václav Bělohradský velmi čestné místo.

15. dubna 2001