9.4.-14.4. 2001

ARCHIV

Normální je odstoupit

Demise ministra Mertlíka vzbudila velký rozruch. Přišla náhle a neočekávaně, přestože se už nějakou dobu vědělo, že jeho pozice není příliš pevná. Všeobecný názor je, že ministr po odborné stránce obstál, ale jako politik pohořel, protože se příliš soustředil na věcnou problematiku resortu a nedokázal si zároveň vybudovat spolehlivé politické zázemí.

Posoudit Mertlíkovo působení je věc ekonomů. Je jen poněkud zarážející, že způsob, jak se o ministrově odstoupení píše, nabuzuje jednoznačný dojem, jakoby politicky neuspěl a ztroskotal. Takové závěry jsou ovšem přinejmenším poněkud předčasné. Vyplývají z toho, že si veřejnost zvykla na to, jakým způsobem čeští politici v polistopadovém období s odchodem z ministerských postů zacházeli a zacházejí.

Nejčastější technikou je, že ministr, jehož křeslo se houpe, se ho vší silou drží, dokud z něj není shozen. Tak mizeli jeden po druhém Klausovi ministři zdravotnictví. Tak odešli ze Zemanovy vlády ministři Peltrám a Císař. Místopředseda Lánský sice podal demisi, ale až ve chvíli, kdy bylo jasné, že jinak bude taky odvolán. Variantou takového odchodu je demise v bráně věznice (Ivo Svoboda).

Jiný případ je demise jako projev paniky: tímto způsobem opustil kdysi Klausovu vládu Jan Kalvoda poté, co se proláklo, že neprávem užíval titul doktora práv (otrlejší typ by zřejmě dokázal přestát trápení, jež by mu pár týdnů působili dotěrní žurnalisté: prohřešek tohoto typu se dnes, po skandálech nesrovnatelně většího kalibru, zdá být poněkud směšný). A stejně uprchl ze svého místa Vladimír Dlouhý ve chvíli, kdy se to s Klausovou vládou začalo poprvé trošku houpat.

Specifickým jevem byla demise ministra Zieleniece. Kdyby byla přišla o dva tři roky dříve, zasloužil by si potlesk. Takto se však zdá, že jednomu ze sarajevských atentátníků selhaly nervy, vystřelil o měsíc dříve a nestrefil se.

Konečně je třeba zmínit fenomén politika ve stavu permanentní demise: klasický případ je Jan Ruml. Coby ministr vnitra připomínal šerifa z jedné americké veselohry, který vždycky, když se dostal do problémů, tvrdil, že městečkem pouze projíždí.

V tomto houfu politických budulínků, kteří se zuby nehty drží svých křesel a dokážou se pustit jen když dostanou pořádný strach a propadnou panice nebo když je někdo omráčí, se jeví demise jako projev naprostého selhání a neúspěchu. Jakési politické harakiri, bolestné a definitivní. A přece je to jen jeden z běžných politických prostředků: v okamžiku, když má politik dojem, že by za další chod svého resortu nemohl nést zodpovědnost, odřekne se výhodného politického postavení v naději, že se tahle zdrženlivost může v budoucnu vyplatit. Je v tom samozřejmě jakési riziko. Kloudná politika se bez rizika neobejde. U nás se po roce 1990 praktikuje politický populismus, který se jako čert kříži vyhýbá nebezpečným situacím. Asi proto se politik, který podá demisi úplně normální (což udělal ministr Mertlík) jeví jako výstřední podivín a totální ztroskotanec.

vyšlo v MfD 14. dubna