2.4.-7.4. 2001

ARCHIV

Zvláštnosti české sebereflexe

Lidové noviny se v jednom z čísel věnovaly mj. tomu, "jak se my Češi vnímáme". A v té souvislosti zveřejnily několik čtenářských reakcí, které se k tématu shromáždily na internetu. Těch, které by svědčily o nadměrné národní pýše, není mnoho. Nadměrné sebevědomí se nás zmocňuje jen ve výjimečných historických okamžicích (např. krátce po druhé světové válce byla řada českých intelektuálů přesvědčena, že nám přísluší významná úloha při zprostředkování mezi Západem a Stalinovým Ruskem) a nemá dlouhého trvání. Stejně výmluvné jsou však reakce úplně opačné. Dva pěkné případy uvádějí právě Lidové noviny. Zde jsou:

"Jsme spíše národem "líných Honzů". Vždycky jsme tíhli k "pánům". Od nepaměti. Patřili jsme k nejlepším občanům c. k. mocnářství, byli jsme loajální občané říše, byli jsme nejlepší komunisti. A to všechno během jediného století. Každý se to ale bojí pojmenovat nahlas. Aby si to náhodou "nerozházel". Bohužel takoví jsme. Pranic mě to netěší, ale v pravdě je svoboda. Málokterý národ je takto "prodejný"".

A druhá ukázka: "Češi? K smíchu. Udavači, prospěcháři, smějící se bestie. Líní, ale s nároky na to nejlepší a nedražší. V pátek to zapíchneme v práci po obědě. Musíme na chatu natřít plot a rejpat se v zahrádce. Pátek je malá sobota. Nemáme prachy, ale hospody jsou narvaný k prasknutí. A potom ať se Češi nezapomenou politovat, že jsou nejlepší, nejchytřejší, ale že je svět nechápe."

Výlevy tohoto typu vypadají na první pohled jako nelítostná sebekritika. Ve skutečnosti je v nich něco ještě falešnějšího než v projevech přehnaného sebevědomí: jsou jeho odvrácenou stranou a zrcadlovým obrazem.

Především mne osobně urážejí: nikdy jsem netíhl k "pánům". Nikdy jsem nebyl komunista. Nemyslím si, že bych se to, co je třeba pojmenovat, bál říci nahlas. Nikoho jsem neudal a prospěchu jsem si příliš neužil. Do hospod chodím velmi zřídka, nemám na to čas. A hlavně: znám spoustu lidí, kteří mohou o sobě říci totéž. Často ještě s větším právem než já. Vyprošuji si, aby za nás někdo pronášel takovéhle ufňukaně prolhané tirády.

Za druhé: historická pseudoreflexe, kterou tyto výlevy předstírají, je pochybná. Pokud jsme opravdu patřili k nejlepším občanům c. a k. mocnářství, nevím, co je na tom špatného. Pokud nesdílíme rumcajsovskou morálku zahnívajícího bolševismu. "Naše politika nemůže býti úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska", napsal Masaryk v devadesátých letech předminulého století. Tvrdit, že jacísi "my" byli loajální občané Třetí říše, je lež: ať každý mluví sám za sebe. A brát si při předstírané národní sebereflexi za svědka Reinharda Heydricha ("smějící se bestie") považuji za nevěcné a nechutné.

Ufňukané sebeponižování tohoto druhu je stejně neplodné jako zapáchající samochvála. Nic z něho neplyne. Jsme už prostě takoví, co byste ještě chtěli.

Kritika v pravém slova smyslu je ovšem nutná - a to kritika konkrétní: to a to a to jsme udělali špatně. Musíme si to jasně zformulovat a navzájem sdělit. Musíme o tom spolu hovořit. Musíme se za to stydět - ale to vše jen proto, abychom se toho napříště vyvarovali. Pokud tohle umíme, máme právem být na co pyšní. A pokud je nás zrovna v té jisté chvíli a v té určité ožehavé věci málo, nezapomínejme, že podle ruského přísloví stačí jeden spravedlivý, aby byla zachráněna celá vesnice. Správná věc si své stoupence přitáhne.

Ke kritice takto pojaté se hlásil Karel Havlíček, když se utkal s prázdným vlastenectvím a slovanskými iluzemi. T. G. Masaryk, když zpochybnil pravost Rukopisů a postavil se českému antisemitismu. Emanuel Rádl, když problematizoval poměr československého státu k menšinám. I oni patří k onomu "my", o němž se tak pohrdavě vyjadřují autoři výše citovaných výlevů. Lépe řečeno: oni víc než kdo jiný toto "my" utvářejí. Na rozdíl od těch, kteří skuhrají za bukem o naší vrozené špatnosti.

8. dubna 2001