26.3.-31.3. 2001

ARCHIV

Vina vítězů

Západní demokratické státy ve velkých válečných konfliktech minulého století dokázaly, že jsou schopné odolat agresorovi. Mají však problémy s definitivním urovnáváním válečných konfliktů. A tak se druhá světová válka ani po padesáti letech od jejího konce nestala minulostí v pravém smyslu slova. Člověk by mohl nabýt dojmu, že mír, který prožíváme, je jen pokračováním války jinými prostředky: vítězové druhé světové války triumfují ještě dnes: sice už ne na bitevních polích, ale v konferenčních sálech. A poražení neobětují své životy, ale jen své peníze.

Je dobře, že lidé donucení k otrockým pracím byli odškodněni. Je však možné posuzovat křivdy, k nimž ve válce došlo, různým způsobem? Před časem napsal slovenský prezident Schuster v dopise jedné sudetoněmecké kulturní instituci, že by země, které po skončení druhé světové války Němce vyhnaly, měly umět přiznat svou vinu, stejně jako to jiní udělali v případě holocaustu, a ukázat tak dalším generacím, že Evropa může být budována jen na principech tolerance, porozumění a humanity; příležitostné omluvy za tento "tragický omyl" nestačí. Po promptním pohovoru s ministrem zahraničí pak ovšem prohlásil, že svou výzvou vůbec nechtěl problematizovat závěry Postupimské konference.

Také nynější americký prezident Bush nazval ve svém předvolebním projevu vyhnání Němců jedním z nejhorších případů kulturního vyhlazování. Státní department pak vydal ujištění, že se postoj USA k Postupimské konferenci a k vyhnání nezměnil.

Svérázná schizofrenie mocných tohoto světa však nic nemění na tom, že i vyhnání Němců bylo křivdou: ovšem křivdou, která nebyla jako taková všeobecně uznána. Především nebyla uznána těmi, kdo ji vymysleli, naplánovali a provedli.

Neochota české veřejnosti vzít na vědomí hořkou pravdu sice není správná, ale je pochopitelná: tak se člověk staví k záležitosti, která mu je krajně nepříjemná, protože tuší, že se něčím provinil a že od něj za to mohou právem očekávat satisfakci. Česko-německé prohlášení byl minimální kompromis, který mohl a měl sloužit jako východisko k upřímné české reflexi vyhnání. Politické vedení České republiky se však ukázalo být neschopným korektně přijmout tento minimální kompromis. Interpretuje text prohlášení oficiálně tak, že v něm není odsouzeno vyhnání jako takové, nýbrž jen takzvané excesy, to znamená masové zločiny, spáchané v jeho průběhu. V tomto bodě se liší oficiální česká a německá interpretace dokumentu.

Sociálnědemokratický premiér Zeman byl od samého počátku horlivý stoupenec oficielního českého výkladu, na nějž pak tehdy vládnoucí ODS a její ministr zahraničí Zieleniec ze zbabělosti přistoupili. Je zvláštní, že Zieleniec a politici, kteří na podzim 1997 ODS opustili, dnes tak horlivě kritizují tzv. opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD; uzavřeli totiž podobně nemravnou, i když nepsanou smlouvu se sociálními demokraty při projednávání Česko-německého prohlášení. Toto zdánlivé řešení mělo smrtící účinky na veřejnou diskusi o vyhnání v české veřejnosti. Živý dialog, který probíhal mezi přívrženci a kritiky vyhnání a vedl k iniciativám jako bylo Smíření 95, pozvolna utichl. Místo toho se dnes diskutuje na sterilních fórech jako je oficiózní "Česko-německé diskusní fórum", které, s kostlivcem nezvládnuté minulosti ve sklepě, hledí hrdě do budoucnosti. Polooficielní česko-německý dialog není plnohodnotný, neboť spočívá na tom, že se problematická minulost zamlčuje či deformuje.

Schrödrova vláda vychází ze zásady, která je sama o sobě správná: zvládnutí problému vyhnání Němců je především vnitročeskou záležitostí a vměšování německého státu by bylo kontraproduktivní. Čeští nacionalisté z toho usoudili: na všechno se smí zapomenout.

Vyhnání Němců nebylo uznáno jako křivda ani těmi, kdo s tímto surovým opatřením v Postupimi souhlasili a ani dnes nejsou ochotni toto rozhodnutí revidovat. Řeč je o vítězných západních mocnostech, USA a Velké Británii.

V České republice se často mluví o tom, že nelze připustit revizi výsledků druhé světové války. O tu jde ve chvíli, když někdo chce pojednat otázku vyhnání otevřeně a nepředpojatě. Samozřejmě nikdo nepochybuje o tom, že nacionálně socialistický režim byl zločinný a zrůdný. Válka proti Hitlerovi byla nevyhnutelná a spravedlivá. Ukrutné okolnosti války, která zachvátila celý svět, však vedly k tomu, že i ti, jejichž věc byla spravedlivá, tu a tam přejali nečisté metody protivníka. Zlo je nakažlivé. Kromě toho vedly zločiny nacionálních socialistů k tomu, že ukončení války bylo pojato jako soud nad poraženými. Nejde o to problematizovat potřebu potrestat nacionálně socialistické zločince: chci jen upozornit na to, že nejdůležitější věc při ukončení války je vytvořit všechny nezbytné podmínky pro spravedlivý mír. Potrestání viníků má mít odpovídající místo jen v rámci tohoto úsilí.

Společenská atmosféra po velké válce, zatížená emocemi, není vhodná k tomu, aby byla nalezeno spravedlivé řešení pro všechny problémy, které vyvolala. Pozdější revize je nutná a prospěšná. Podstatná část výsledků druhé světové války už ostatně revidována byla: od roku 1955 je Rakousko svobodné a jednotné. Od konce osmdesátých let jsou státy střední a jihovýchodní Evropy osvobozeny od ruského jha. V roce 1990 bylo překonáno rozdělení Německa. A na počátku devadesátých let se i baltické státy zbavily ruského panství. Revize je život. V době, kdy se lidé snaží zmírnit válečné křivdy, musí být i křivdy, které spáchali vítězové, zreflektovány, pojmenovány a vyléčeny. Neboť lidé se od sebe neliší tím, že někteří hřeší a jiní ne. Nýbrž tím, že jen někteří jsou ochotni své hříchy uznat. Neexistuje žádná zvláštní spravedlnost pro poražené, nýbrž jen jedna jediná spravedlnost, která je závazná jak pro vítěze, tak pro poražené.

Souhlas, který daly západní mocnosti v Postupimi vyhnání Němců z Československa, Polska a Maďarska, byla těžká křivda a vážná chyba. Místo aby nechaly odpovědnost pouze na ruském diktátorovi, vzaly západní mocnosti dobrovolně část viny na sebe. To však není hlavní problém. Hlavní problém je, že dodnes nejsou ochotny uznat tuto spoluvinu. Místo toho se tvrdohlavě drží neudržitelného. V době, kdy se znovu vracíme k hrůzám a obětem druhé světové války, je nemožné nechat vinu vítězů stranou. To by odporovalo našemu pojetí spravedlnosti, deformovalo by to naši reflexi minulosti a ochromilo by to naše jednání v přítomnosti a v budoucnosti. Mýtus musí ustoupit věcnému a nepředpojatému hodnocení, které bude mít politické důsledky. Jen tak bude možné udělat "tlustou čáru" za druhou světovou válkou.

Vyhnání neuznali jako křivdu ani někteří Němci, kteří měli to štěstí, že je nikdo odnikud nevyháněl. To si ovšem musí ujasnit Němci sami mezi sebou. Pro mne jako pro Čecha je zásadní otázka: co mají vlastně dělat Češi, aby nebyli vždy znovu konfrontováni se skutečnostmi, které považují za zábranu? J. F. Kennedy kdysi napsal, že ve Spojených státech, kde v minulosti bojoval bratr proti bratru, neposuzují určité lidské hodnoty podle barvy praporu, pod nímž se lidé bili. Na těchto slovech je fascinující ochota mluvit o bratrech, kteří se spolu bili, i v případě americké občanské války, v níž šlo o tak zásadní věci, jako je přípustnost otroctví. Měli bychom v České republice dnes, více než padesát let po skončení nejkrutější války v dějinách lidstva, něco podobného vztáhnout i na sudetské Němce; ne ovšem na Konráda Henleina, Karla Hermanna Franka či na pracovníky Gestapa: nýbrž na horníky z Mostu a Chomutova, Skláře z Podkrkonoší, dělníky z Ústí a rolníky ze Šumavy. Je demagogie tvrdit, že jim šlo o totéž jako Hitlerovi a jeho přisluhovačům.

(Článek vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 20. března)