26.3.-31.3. 2001

ARCHIV

Pomníky bourat, pomníky stavět…

Emanuel Mandler se v článku "Je Taliban vzor, který chceme následovat" (Lidové noviny 27. 3. t.r.) zamýšlí nad českým obrazoborectvím. Musím se přiznat, že mám jakési problémy s fakty, z nichž vychází.

Pan Mandler píše: "Na nábřeží za Národním divadlem zmizel Ferdinand V. jakožto symbol začlenění českých zemí do svazku habsburské monarchie". Nepodařilo se mi dopátrat toho pomníku. Mám jisté podezření, že pan Mandler má na mysli sochu císaře Františka I., z níž na Smetanově nábřeží dodnes zbyla novogotická věžička. To by jistě byla celkem maličkost.

Za pobytu v Budapešti pana Mandlera kdysi překvapilo, že je "plné soch a pomníků, z drtivé většiny věnovaných feudálům či příslušníkům buržoazní třídy. Komunisté ponechali pomníky třídních nepřátel tak, jak byly."

To je ovšem omyl. Komunisté už v roce 1944 (ještě za německé okupace) vyhodili do vzduchu pomník někdejšího ministerského předsedy Gyuly Gömböse. Po ruské okupaci Maďarska a jak se maďarští bolševici postupně prodírali k moci, mizely pomníky např. Artúra Görgeyho (zrádce revoluce), Pétera Pázmánye (jezuita a představitel protireformace), Istvána Tiszy a Alberta Apponyiho (reakční buržoazní politici). Z Památníku milénia na Náměstí hrdinů byly odstraněny všechny sochy habsburských panovníků (!) a nahrazeny představiteli revolučních tradic (Lajos Kossuth).

Přemíra pomníků v Budapešti, která vzbuzuje dojem, že obrazoborectví tu v době komunismu nezuřilo tak jako v Čechách, je dána jednak tím, že Maďaři mají bohatší dějinnou tradici než my, jednak tím, že horthyovské Maďarsko se na rozdíl od masarykovské první republiky k Rakousku-Uhersku hlásilo s trochu podobným tichým vzdorem, jako Češi ve staré monarchii k husitství. Po změně režimu na přelomu osmdesátých a devadesátých let byly tentokrát bolševické pomníky odstraněny z veřejných prostranství a svezeny do jakéhosi skanzenu na budapešťském předměstí Budatétény. "Muzeum pomníků" je přístupné veřejnosti a dojem z vystavených "děl" je zároveň legrační i poučný.

Problémy v faktech znamenají vždycky zároveň problémy v závěrech. nepřipadá mi úplně správné srovnávat české obrazoborectví z roku 1918 s tím z roku 1989. V druhém případě šlo o odstraňování symbolů ruské okupace. Rusové a jejich přisluhovači si pomníky vyznačovali terén, podobně jako si pejsek očůrává svůj revír. Je v pořádku, že jsou většinou pryč. Potíže nastávají tehdy, kdy se o jejich odstraňování vedou desetileté neplodné spory a tahanice.

Česká záliba v odstraňování pomníků je ovšem neoddiskutovatelná: doplňuje ji však záliba docela opačná: záliba v jejich budování. Ať už byl Miklós Horthy jakýkoli, nedopustil, aby mu za života stavěli pomníky: přitom jeho popularita v maďarské společnosti by to byla dovolila. Češi si bouráním a budováním pomníků snaží vytvořit jakési druhé, virtuální dějiny. A to proto, že jsou permanentně nespokojeni se svými dějinami skutečnými. Měli by se s nimi usmířit, a to znamená, přihlásit se ke svým přednostem, ale taky ke svým hříchům (rád pro spravedlivost dodávám, že pan Mandler udělal velmi mnoho pro to, aby se tak stalo). Pak přestanou pomníku přisuzovat význam, který nemá: význam spolutvůrce a opravovatele dějin.

2. dubna 2001