26.3.-31.3. 2001

ARCHIV

ODS hazarduje s českými národními zájmy

Stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil oznámil, že braintrust strany pracuje na programovém materiále o zahraničněpolitické orientaci strany, "Manifestu eurorealismu". Jeho součástí má být mj. i krizový scénář pro případ, že by Česká republika nevstoupila do EU. Reakce hradních a postdisidentských politiků a žurnalistů byla skoro hysterická. Berou takové úvahy jako rouhání.

Ve skutečnosti uvažovat o tom, co dělat, pokud se v dohledné době nestaneme členy EU, je úplně legitimní už proto, že do EU nevstupujeme, ale jsme přijímáni. Pokud země EU nebudou chtít, je nám všechno naše odhodlání k ničemu. Jiná věc je, jak si politici ODS "krizový scénář" představují.

Podle toho, co pan Zahradil naznačil, uvažují o lecčems, ale o jednom vůbec ne: že bychom totiž v případě, když v první vlně nebudeme přijati (což se nám může přihodit z mnoha dobrých důvodů), usilovali nadále o přijetí a tomu podřídili veškerou další politiku. ODS místo toho zjevně vymýšlí jakýsi trucpodnik, který by měl spočívat v revizi asociační dohody s EU, v "odpoutání od Německa", silnější orientaci na britsko-skandinávské křídlo EU a těsném politicko-bezpečnostním sepětí s USA. Směšné je, že sám pan Zahradil zároveň pochybuje, zda o takového spojence budou USA vůbec stát. Pochybuje právem. Pro USA je ČR poměrně bezvýznamným a navíc trochu nevypočitatelným partnerem (viz poslední iniciativy české zahraniční politiky). Lze si obtížně představit, že by upřednostnily těsné vztahy s touto zemí před vztahy s tak významnými evropskými partnery, jako je Německo nebo Francie. To by musely udělat, pokud by chtěly vyhovět panu Zahradilovi, protože jemu jde de facto o nové rozdělení Evropy na britsko-skandinávsko-českou a kontinentální část s pomocí Spojených států, jehož hybatelem by se stala ČR. Rozdělením bychom se oddělili od našeho odvěkého nepřítele, Německa. Američané by byli nuceni nás před ním chránit stejně, jako si kdysi Beneš představoval, že ho bude chránit Stalin. V této souvislosti bych pana Zahradila rád povzbudil: v případě, že u Spojených států nepochodí (a to je víc než pravděpodobné), nechť neklesá na mysli! Je tu ještě Putinovo Rusko a to už se třese nedočkavostí, kdy bude moci ve střední Evropě pokračovat ve stopách Josefa Vissarionoviče.

Je však pravděpodobné, že panu Zahradilovi o uskutečnění tohoto plánu vlastně ani nejde. Že celý ten plán má sloužit jen k dalšímu vydírání Německa, které se české politice tak osvědčuje od společné deklarace až po nynější vymáhání různých odškodnění.

V ODS existuje i jiná koncepce, jejímž autorem je pan Jiří Payne. Dobrá zpráva je, že zahradilovskou orientaci na USA považuje za úplně nesmyslnou. Špatná zpráva naproti tomu, že místo ní navrhuje spolupráci s kandidáty, kteří hned tak nebudou přijati (tj. Slovensko, Bulharsko, Rumunsko).

Politici ODS projeví čas od času zdravý smysl pro realismus tam, kde hradní blok vázne v neplodném a prázdném doktrinářství. V této zcela základní věci - pokud jde o zahraničněpolitickou orientaci České republiky - však program ODS znamená přímou cestu do katastrofy a ohrožuje nejzákladnější bezpečnostní zájmy českého státu. Je to v nejlepším případě tupá snaha napodobovat politiku, která byla vynucena okolnostmi po skončení první světové války a ani tehdy se příliš neosvědčila. Politika ODS v této věci vychází populisticky vstříc českým mindrákům a zároveň je těmito mindráky nesena. Proto přehlíží naprosto elementární zásady, jako například tu, že národní bezpečnost státu stojí především na bezproblémových vztazích se sousedy. Dobré vztahy s Německem a visegrádská spolupráce, rozšířená případně i o Rakousko, musí být východiskem české zahraniční politiky, ať už nás v příštích několika letech EU přijme nebo ne.

A k okázalému pohoršení z hradních výšin: mají snad Hrad a jeho političtí a novinářští vazalové k dispozici něco lepšího než ODS? Zatím jsme se o tom nedoslechli. Pan Zahradil jen důsledně pokračuje v tom, co kdysi započal pan Zieleniec, novopečený stínový ministr zahraničí čtyřkoalice. Jen ať se tedy experti čtyřkoalice příliš neostýchají a nahlas řeknou, jak si to představují v případě, že se mj. třeba i kvůli jejich denunciacím v Bruselu do EU hned tak nedostaneme. A ať místo toho nehýkají jako staré bigotní báby, když se v jejich společnosti někdo nahlas uprdne.

2. dubna 2001