12.3.-18.3. 2001

ARCHIV

Samizdat v éře internetu

Dovolte mi malou melancholickou vzpomínku na mé osobní zkušenosti se samizdatem.

V době "normalizace" dělal samizdat kdekdo. Nejen proslulé a výkonné firmy jako Petlice nebo Expedice. Okruh mých bývalých přátel, kde jsem se tehdy angažoval, "vydával" touto technikou sborníky: jeden, dva ročně. K tomu bylo zapotřebí mechanického psacího stroje, písařky a peněz na její zaplacení. Peníze jsme vydělávali tak, že jsme na pozemku jednoho kamaráda v Satalicích pěstovali rajčata a já je pak prodával pod rukou kolegům v zaměstnání. Náklad sborníku činil 12 exemplářů, které se různě půjčovaly.

Druhou, slavnější etapou samizdatu byla éra "perestrojky". Tehdy začala fungovat mj. Demokratická iniciativa, v níž jsem se jako jeden z mnohých angažoval. Hlad po tištěném slově stoupal, a tak přišla ke sovu technická inovace: totiž "rámečky": jakýsi primitivní sítotisk, jímž se text přenášel pomocí tiskařské černě z cyklostylových blan na papír. Náklad stoupl na cca 60 ks. Bylo by se sneslo stokrát, možná tisíckrát víc. A rozmnožovatelé se při "tisku" zpravidla umazali tak strašně, že by pro Státní bezpečnost nemělo bývalo být problémem je po vykonané práci identifikovat a skřípnout.

Doba nesvobody pominula a mohlo by se zdát, že samizdatu není zapotřebí. Jenže nonkonformní názory to mají dnes jen o málo lehčí než kdysi za "totáče". Kdo nedrží ani s Hradem a Čtyřkoalicí, ani s Klausem a opoziční smlouvou, komu se nelíbí televizní vzbouření a jeho průvodní jevy, Impulsy, Děkujeme a příbuzné aktivity, kdo má výhrady k politice Západu na Balkáně a k tomu, co prováděli na Kubě pánové Pilip, Bubeník a Pithart, komu se zdá, že český pochod do Ruska v letech 1945-8 a odporná zvěrstva, která ho provázela, si neustále zaslouží pozornosti, to nemá dneska úplně lehké. Pravda, může publikovat, ale za cenu toho, že nekonformní část svých názorů ukládá v čím dál tím větší míře do šuplíku. Když ho takto osekají, vypadá jako prototyp českého loajálního novináře, Petruška Šustrová. To je ovšem představa pro autora těchto řádků hrůzná a nesnesitelná.

Z tohoto hlediska je internet coby šuplík pravé požehnání. Pořízení internetových stránek není ani drahé, ani příliš pracné. Distribuce se provádí skoro sama od sebe. Cenzura odpadá. Člověk by řekl - zaplať Pánbůh za svobodu a moderní techniku.

Problém je, že na vymoženosti internetu může přijít skoro každý. Lépe řečeno, už na ně přišel. Tomáš Ježek kdysi za totáče rozvíjel teorii o tom, jak nejlépe zlikvidovat originální myšlenky. Je třeba sezvat všechny lidi, kteří nějakou mají, na tribuny fotbalového stadionu, a dát jim pokyn, aby je vyslovili. Výsledkem bude neartikulovaný řev.

Politická publicistika na internetu působí podobným dojmem. Aby člověk na sebe čtenáře upozornil, potřebuje mít energii, nápady a peníze na reklamu. V tomto ohledu přišly internet a svoboda pro autora těchto řádků přece jen příliš pozdě.

Zbývá ovšem jedna útěcha: při pořizování internetových stránek se člověk neumaže. A pokud to dělá jako zcela nevýdělečnou činnost, není zatím pravděpodobné, že by ho za to zavřeli.

16. března 2001