12.3.-18.3. 2001

ARCHIV

Sláva, holocaust to nebyl!

Městečko Jedwabné v severovýchodním Polsku se v poslední době dostalo na stránky polských a následně i českých novin. V roce 1941 tam místní polští obyvatelé nahnali asi tisíc šest set svých židovských spoluobčanů do jakési stodoly a upálili je. O případu se v Polsku už delší dobu vzrušeně diskutuje. Vyšlo najevo, že to byla zcela spontánní akce, s níž německé okupační úřady neměly nic společného. Prezident Kwasniewski je připraven se za zločin omluvit.

Polákům se dostalo nečekaného a velmi zvláštního přímluvce v panu Luboši Palatovi (Poláci, pogromy a holocaust, MFD 13. 3. 2001). Pan Palata zuřivě vyvrací tezi, že masakr v Jedwabném je totéž co holocaust. Polskou vinu nelze srovnávat s německou. Pachatel holocaustu je jen jeden: Německo (pan Palata pro forma dodává "nacistické").

To je jeden způsob, jak se vyrovnat s tvrzením "V Jedwabném vyvraždili Poláci tisíc šest set Židů". Existuje i druhá cesta, a tu zjevně v Polsku zvolili. Totiž důkladně celý případ prošetřit, zjištěné viníky, pokud žijí, postavit před skutečný soud, a pokud již zemřeli, aspoň před soud veřejného mínění. Pak se totiž ukáže, že židy v Jedwabném nezavraždili žádní Poláci o sobě, ale tolik a tolik docela konkrétních darebáků. Jméno národa je očištěno a prezidentova omluva je pak už jen třešničkou na dortu.

Je pravděpodobné, že vrahouni z Jedwabného budou mít své advokáty, najaté i dobrovolné. Ti budou argumentovat úplně stejně jako pan Palata: je to nešťastný region, vraždilo se tu odjakživa, pravým viníkem jsou sociální a národnostní poměry, Němci dělali ještě daleko horší věci. Spravedlivý soud ovšem k takovému nedůstojnému vykrucování nepřihlédne. Jde totiž o zásadní věc: očistit čest národa od skvrn, které na ní ulpěly díky zločinům docela určitých vyvrhelů.

Mám navíc takové malé podezření, že panu Palatovi vůbec nejde o Poláky. Jde mu o to, bagatelizovat určité zločiny tím, že se poukáže na ještě větší zločiny někoho jiného. To je ale optický klam: naše vlastní zločiny se tím nijak nezmenší. A my se v zájmu naší národní cti musíme starat o zločiny našinců, ne těch druhých.

Když Němci hnali naše židovské spoluobčany na smrt, měli jsme alibi v podobě protektorátu a přítomnosti po zuby ozbrojených okupantů. Těch, kteří byli ochotni Židům pomoci jinak než od majetku, bylo žalostně málo. Zato po válce jsme se ukázali jako učenliví žáci: a mnohé z toho, co nám Němci předvedli na Židech, jsme si zopakovali na našich spoluobčanech tentokrát německých. Pan Palata nám ovšem poskytuje rozhřešení: sláva, holocaust to nebyl.

15. března 2001