12.3.-18.3. 2001

ARCHIV

Nepodařené humanitní mise

Minulý týden unesla skupina čečenských teroristů v Saudské Arábii ruské letadlo. Po zásahu speciální jednotky zůstali na místě tři mrtví. Únos neprovedl je tak někdo - zdá se, že mu velel přímo čečenský ministr "islámského práva"; pomáhali mu jeho příbuzní. Podle víceméně oficiálního prohlášení čečenských bojovníků má jít o začátek celosvětové kampaně, jejímž cílem bude obrátit pozornost světa na ruské represe v Čečensku. Začátek kampaně se opravdu vyvedl - pan ministr nebo někdo z jeho blízkých vlastnoručně podřízl ruskou letušku.

Čečenci získali hned na počátku svého konfliktu s Ruskem sympatie západního společenství: malý utlačovaný národ zápasí o svá práva se silným agresívním nepřítelem. Jde jakoby o totéž, o co šlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let ve střední Evropě: O zavedení režimu, respektujícího lidská práva.

Rusko se ocitlo pod silným tlakem vyspělých západních států. Obě strany konfliktu se vmanévrovaly do slepé uličky. Rusové úporně odmítali čečenský požadavek úplné samostatnosti, protože se obávali, že by to mohl být precedens, na jehož základě by se zbytek jejich státu mohl rozpadnout na prvočástice. Čečenci z důvodů nikoli nepochopitelných nedůvěřovali ruským zárukám. Výsledkem byl vratký kompromis. Na jeho základě se Čečenci chopili vlády ve své zemi. Jedna z prvních jejich vnitropolitických iniciativ bylo zavedení islámského práva: bičování, utínání rukou, kamenování. Nakonec se ve stresu pokusili konflikt rozšířit na území obývané sousedními příbuznými národy. Skončilo to úplnou porážkou. Od té doby se v Čečensku vede guerillová válka se všemi odpudivými průvodními jevy.

Kosovský konflikt má velmi podobný půdorys. Kosovští Albánci usilovali o emancipaci od Srbska. Srbský stát rozpoutal vůči nim bezohlednou genocidu. Následoval razantní vojenský zásah Západu (Srbsko není Rusko), obsazení Kosova silami KFOR a změna režimu v Srbsku samotném. Ukázalo se však, že pro tamější národy je genocida běžnou a přijatelnou technikou řešení politických problémů. Pod ochrannými křídly KFOR začali Albánci oplácet Srbům stejnou mincí. Při teroristických akcích, jak už to bývá, nabyli extremisté převahu nad umírněnými. Nakonec, s týlem chráněným západními jednotkami, úspěšně přenesli válku do sousední Makedonie.

Západ se při hodnocení těchto východních národů potýká se dvěma problémy: především analogie se střední Evropou je na místě, je jen zapotřebí se vrátit v čase o padesát let zpátky. Tehdy se nacistické Německo pokusilo (mimo jiné) o genocidu malých středoevropských národů. Poté, co bylo po zásluze poraženo, provedly tyto malé národy pod ochrannými křídly Stalinova Ruska a za trapné asistence západních mocností úspěšnou odvetnou genocidu na Němcích, kteří žili na jejich území. Druhou chybou je představa, že základem nějaké mocenské akce může být "export lidských práv" an sich a že jsou vůbec možná "humanitární" mise vojenského charakteru. Ve společnostech, které se stupněm všeobecné kulturnosti výrazně liší od těch západních, je třeba vždycky pečlivě zvážit, co je v tomto prostředí vůbec uskutečnitelné a tedy správné (je nespravedlivé nutit ty národy k něčemu, co nejsou schopny realizovat). Uskutečňování představ, jako je zcela samostatné Čečensko uprostřed SNS nebo multietnická společenství na Balkáně se nutně mění v krvavou frašku.

Mocenský zásah je legitimní tam, kde je podložen nějakým reálným politickým zájmem (znamená to, že zasahující i objekt mají přece jen něco společného). Takový zájem samozřejmě podléhá zkoumání, zda je legitimní, a musí být prováděn tak, aby to bylo v souladu se zásadami lidskosti. Takový zájem ani v jednom případě explicitně zformulován nebyl.

Tím nemá být řečeno nic proti nejrůznějším nepolitickým humanitním misím, jejichž cílem je zmírnit utrpení civilního obyvatelstva. Jen proti ambiciozním silovým akcím, zdůvodňovaným kýčovitými "lidskoprávními" doktrínami.

17. března 2001