5.3.-10.3. 2001

ARCHIV

O strašidlech

Na zábavné pořady v televizi se dívám jen tehdy, když si potřebuju na chvilku odpočinout od profese; bývá to málokdy a obyčejně jen na pár minut. Navíc manželka televizi nenávidí, považuje ji za ďáblův výtvor a požírače času. Musím přiznat, že na tom něco je.

Moje znalosti ze světa dobrodružných filmů se proto omezují na mozaiku nesouvislých útržků: Americké komando kdesi v pralese decimuje záhadná příšera. Mladá dáma zápasí na něčem, co vypadá jako startovací plošina pro kosmické koráby, s velmi agresívním ještěrem. Idylický domeček staroanglického typu je rejdištěm strašidel, vyvolávaných do světa, jak jsem pochopil, něčím, co vypadá jako Rubikova kostka; během jejich řádění je jeden gentleman středního věku stažen z kůže. Atp.

Věřím, že autoři těchto legračních pitomostí chodí v neděli do úhledných amerických kostelíků, jak je známe z jiných jejich filmů, a zpívají dojemné protestantské písně. Přesto na těch fantasmagoriích zaráží jakási zvláštní bezbožnost. A co terpve, kdy se dostanou do prostředí, jako je to naše, kde v Boha (není ještě řečeno, jakého) věří jen 38% lidí!

V posledních deseti letech poměrně úspěšně (a zatím na dluh) absorbujeme moderní techniku západního světa. Náboženství jsme odvrhli jako plod neracionálního, zaostalého myšlení. Zato, jak průzkum ukazuje, věříme na nadpřirozené síly, amulety a mimozemské kosmonauty.

Strašidla a příšery byly u nás vykázány tam, kam patří, to jest do nebytí, někdy v druhé polovině devátého století. Přežívaly pak v lidových pohádkách, ale neměly už tu osudovou moc nad lidským životem jako dříve: i v temném středověku na ně platily svěcená voda a krucifix. Ještě v minulém století volal Emanuel Rádl zaníceně: "Neboj se, člověče, není osudu!" To všechno je dnes pryč, vrátili jsme se mentálně do osmého století po Kristu, slavné doby praslovanské demokratie. Nad naším osudem, stejně jako tenkrát, vládnou pověry a přízraky.

10. března 2001