5.3.-10.3. 2001

ARCHIV

Kubánská dobrodružství české politiky

Největší trable má česká zahraniční politika s Kubou. V minulých letech dvakrát iniciovala v OSN rezoluci, odsuzující zjevné porušování lidských práv v této zemi. Na základě toho se ČR stala pro kubánského diktátora významným nepřítelem. Následovala řada odvetných akcí, jejichž vrcholem bylo uvěznění pánů Pilipa a Bubeníka, pokání obou zadržených a Pithartova cesta do Canossy. Posledním článkem smolného řetězu je další český návrh protikubánské rezoluce, který výrazně poškodil vztahy mezi naší zemí a Spojenými státy.

Výsledek je dosti bizarní: vypadá to tak, že uzlovým bodem české zahraniční politiky se staly vztahy s banánovou středoamerickou diktaturou. Naše maléry s Kubou jsou neúměrné váze, jakou by Kuba měla v české politice mít, a vůbec neodpovídají významu této země v dnešním světě.

To všechno je jen důsledek toho, že česká zahraničněpolitická doktrína vychází z falešných předpokladů. Jde především o tezi, že člověk (a tedy i lidské společenství, stát) má globální zodpovědnost za to, co se ve světě děje, a že jsou chvíle, kdy je třeba principiálnost nadřadit taktice.

Ve skutečnosti člověk (i lidské společenství) odpovídá jen za to, co je schopen nějakým způsobem účinně ovlivnit,a jen do té míry, do jaké je schopen to ovlivnit. Když to nerespektuje, pak obyčejně tomu, komu chce pomoci, nepomůže a sobě nejspíš uškodí.

A za druhé: smyslem zahraniční politiky státu je hájit zájmy svých občanů. Jistěže přitom nejde o to hájit jakékoli zájmy, jakýmikoli prostředky a za jakoukoli cenu. Tím je ale řečeno jen to, že ty zájmy je třeba zkoumat co do jejich oprávněnosti. To jsou zásady realistické politiky, jež se od dob Havlíčkových a Masarykových staly součástí naší politické tradice.

Dále: představa, že v některých situacích je třeba volit mezi principiálností a taktikou, je úplně falešná. Taktika je soubor prostředků, jak co nejúčinněji dosáhnout vytčeného cíle. Prosazovat principy netakticky znamená dělat špatnou politiku. Jednání, které upřednostňuje principy před taktikou, nazýváme v běžném životě hysterickým.

Co z toho plyne pro českou zahraniční politiku, pokud jde o Kubu? Kubánský režim je nelidská diktatura komunistického typu. Castro se neštítil spojit své zájmy se zájmy ruského imperialismu a může to v budoucnu kdykoli zopakovat. Existence tohoto režimu pár stovek kilometrů od amerických břehů ohrožuje životní zájmy USA. Pokud se v Komisi pro lidská práva OSN bude hlasovat o rezoluci, odsuzující lidská práva na Kubě, má ČR povinnost ji podpořit. Má zároveň povinnost zohlednit oprávněné zájmy svého spojence, USA. Je ovšem velmi sporné, má-li takovou rezoluci sama navrhovat. Bude po všech stránkách užitečnější, když iniciativa vyjde z regionu, kde dotyčná země leží, kde je problém právem považován za naléhavý, kde je vnímán bezprostředně a s hlubší znalostí věci. Otázka smyslu hospodářského embarga například nestojí sama o sobě, ale je ji třeba rozhodnout z konkrétní situace.

Vzhledem k rozhořčeným a oprávněným protestům USA je dost pravděpodobné, že ČR nakonec od problematického dodatku k rezoluci ustoupí. Pak bude vypadat jako americký pohůnek. Zavinili jsme si to sami. V kubánské záležitosti česká politika opět jednou porušila základní povinnost loajality ke spojenci. Přitom je spousta věcí, kde s Američany souhlasit nemusíme a nemáme, už proto ne, že se dotýkají našich zájmů daleko bezprostředněji než jejich: například pokud jde o nesmyslnou politiku západního společenství na Balkáně nebo o neschopnost učinit konečně druhou světovou válku minulostí.

Ministr Kavan v každém případě dosáhl jednoho významného prvenství mezi všemi, co tento úřad po listopadu zastávali: způsobil ČR daleko největší a nejnepříjemnější zahraničněpolitický malér. Myslím, že by měl co nejrychleji odstoupit.

9. března 2001