5.3.-10.3. 2001

ARCHIV

Neberte nám je!

Emanuel Mandler vyslovil v LN 6. 3. své výhrady k pohádkovým výtvorům z doby bolševismu, přesněji řečeno "normalizace". Čtenáři reagovali vesměs odmítavě. Jejich námitky jsou pozoruhodné.

Prý by mohly být souzeny i takové skvosty naší národní kultury, jako je Pyšná princezna nebo Císařův pekař. Ovšem, že by mohly být souzeny, jsou to typické produkty stalinismu, propagující třídní zášť a oslavující vítězství "socialismu", byť i jen v pohádkové říši nebo v jakési surreálné enklávě rudolfinské Prahy. Jiný čtenář bezelstně strká do jednoho pytle kýčovité slátaniny stalinistického škrabáka Jana Drdy s dílem Karla Jaromíra Erbena, aniž by tušil, jak ukrutné křivdy na Erbenovi se dopouští. Tato neschopnost odlišit dobré od zlého, jedlé od výkalů, ohrožuje zdraví české společnosti.

České lidové pohádky jsou pohádky porobeného lidu. Poznamenal je nešťastný historický vývoj české společnosti v sedmnáctém a osmnáctém století. Srovnání s Robinem Hoodem, hrdinou lidu sebevědomého a svobodného, je velmi výmluvné: leitmotivem jeho činů je věrnost legitimnímu panovníkovi. V českých pohádkách je prvek loyality a úcty k autoritě (autorita patří k životu stejně jako svoboda) oslaben a bolševické pohádkotvorství toho využilo k dalším, tentokrát už vyloženě zrůdným deformacím.

Bolševický pohádkový svět má zvláštní rozvržení, zrovna na Krkonošských pohádkách je to velmi dobře vidět: Trautenberk se snaží své tři služebníky neustále deptat a zneužívat. Oni však nepomýšlejí na to, že by ho svrhli, a dokonce ani na to, že by utekli. Na jeho nápady reagují zděšením, nářkem a neúčinnými verbálními protesty, ale nakonec poslechnou. Jejich postavení je obrazem postavení "pracujícího" v bolševické společnosti: nemůže dosáhnout změn na vedoucích místech ve svém podniku, nemůže ani odejít (zákoník práce mu to fakticky neumožňuje). Normální reakce v této situaci je s reptáním se podrobit a čekat na zásah nějakého Krakonoše. Trautenberk na tom ovšem taky není dvakrát dobře: své záměry není schopen prosadit díky soustavným a ponižujícím Krakonošovým zákrokům. Jeho autorita u podřízených otroků musí být nulová (stejně jako byla autorita bolševického nadřízeného na běžném pracovišti) - takže oni nemají zase až tak nepohodlný život. Zbývá Krakonoš: je s podivem, že po dvou-třech zásazích nezašlape Trautenberka do země, ale nechává tento zrůdný mikrosvět fungovat dál. Není to jen tím, že by pak seriál musel skončit: Krakonoš na těch, kterých se zastává, nic nechce. Nežádá na nich, aby i oni prokázali vůli k odporu. Vzal na vědomí, že jsou to otrocké bytosti, od nichž se nedá nic očekávat. A přesto jim pomáhá.

Zcela zvláštní je role strašidel v bolševickém pohádkovém světě. Ve světě, z něhož byl vyhnán Bůh, plní jaksi jeho úlohu (občas tak funguje i čert, který je jako pohádková bytost tolerován; ve světě bolševických pohádek Bůh sice neexistuje, ale čert ano!). Strašidla u Erbena (polednice, vodník, oživlá mrtvola) mají s člověkem jednoznačně zlé úmysly, jsou krutá a nelítostná, nelze s nimi smlouvat. Strašidlo v bolševických pohádkách je buď tvůrce spravedlnosti nebo legrační poetický tajtrlík.

Ve světě, kde strašidla nestraší, loupežníci neloupí a zloději nekradou. Zdůrazňuje se poetická a morální stránka jejich existence. I oni dělají především spravedlnost. Upřímně řečeno, trochu krást a loupit přitom taky musí, ale o tom se mezi slušnými lidmi nemluví, vždyť to dělá každý: kdo nekrade, okrádá rodinu. (Je ostatně pravděpodobné, že král z Pyšné princezny se k tomu, že špatně panoval, přiznal na mučidlech; pak ho tajně oběsili a jeho popel rozházeli po cestách. Dětem to však vypravovat nebudeme, že?)

Jedna čtenářka se obává, že by snad bolševické pohádky mohly být zakázány, a iniciativně doporučuje místo toho zakázat filmy, v nichž "je násilí normální způsob řešení situace". Takové filmy (především ruské provenience) se u nás dávaly v době ruského panství. I ten nejpokleslejší americký krvák však líčí boj jedince nebo malé skupiny lidí proti nespravedlivému násilí. Brání se přirozeně násilnými prostředky. Obrana proti násilí násilnými prostředky je legitimní. Nezastávám se těch filmů, jen by se jim nemělo křivdit.

V té souvislosti je zajímavé, jak z bolševických pohádek vymizely tragické motivy (nápadné je to např. na pohádkách koryfeje poststalinské bolševické literatury Františka Hrubína). I v tolik vysmívaných Karafiátových Broučcích nakonec všichni umřou - protože umřít je normální, smrt patří k životu a dětem by se to nemělo zastírat. Krásná Erbenova pohádka vypráví o ševci, který přelstil Smrt a přilepil ji ke svému verpánku. V tom okamžiku přestalo všechno živé umírat - a nešťastnému chytrákovi nezbylo nakonec nic jiného, než ji vysvobodit, i když dobře věděl, že její první obětí se stane on sám.

České bolševické a zejména normalizační pohádky navazují na nejpokleslejší momenty naší lidové tradice a ještě je výrazně prohlubují. Vytvářejí obludný svět, který však dnes bereme jako normální. Je to jen další svědectví o tom, jak je "zúčtování s minulostí" v této postkomunistické společnosti obtížné: napřed bychom s ní totiž museli skoncovat ve svých duších.

Nejde o to, jak se čtenářstvo obává, tyto odporné slátaniny úředně zakázat. Jde o to přesvědčit veřejnost, že je nedůstojné lidí, kteří chtějí být svobodní, aby podléhali produktům otrocké mentality, které otrockou mentalitu dále podporují a šíří.

10. března 2001