26.2.-3.3. 2001

ARCHIV

Jak odměňovat politické strany

Volební zákon ze společné dílny ČSSD a ODS obsahoval řadu opatření, která měla co nejvíc upevnit stávající pozice nejsilnějších stran. Zvýšení příspěvku za získaný mandát z pětiset tisíc na milion korun a snížení příspěvku za odevzdaný hlas z devadesáti korun na třicet finančně zvýhodňoval strany, které už v parlamentu sedí, a zavíral na dva západy vrata ve Sněmovní pro ty, které tam teprve chtěly proniknout. Bylo správné, že prezident i tuto část zákona zpochybnil a z jeho podnětu ji pak Ústavní soud zrušil (přesněji řečeno zrušil její první část; o výši příspěvků za voličské hlasy musí teprve rozhodnout).

Poslanecká sněmovna však vzápětí bleskově projednala a přijala ustanovení, jímž se odměna za mandát stanoví na devětset tisíc korun. Zdůvodnění, kterým toto rozhodnutí doprovodila, není úplně nelogické: Ústavní soud příslušnou část zákona pouze zrušil (víc učinit nemůže), takže financování stran je ohroženo. Svou váhu má i poukaz na rostoucí inflaci. Pro faktický návrat k původnímu stavu hlasovali i poslanci Unie Svobody, kteří Havla zpravidla dosti servilně podporují.

Zdá se, že na české politické scéně existuje sice všeobecná nespokojenost se současným stavem financování stran, chybí však jakékoli srozumění o tom, jak situaci řešit. Problém volebního zákona nebyl v tom, že zvyšoval příspěvek za mandát, nýbrž v tom, že zvyšoval příspěvek za mandát a zároveň snižoval příspěvek za hlas. To je ovšem jen dílčí věc. V zásadě jde o to, jak financovat politické strany průhledně a podle pokud možno objektivních měřítek, a jak zároveň zabránit tomu, aby prostřednictvím financování stran ovlivňovala politiku různá ekonomická uskupení (tj. omezit na minimum prorůstání politické a ekonomické sféry). V postkomunistické společnosti jde o to, jak zajistit svobodný rozvoj politických stran v dosti nestandardním prostředí. Přitom nelze fundamentalisticky uplatňovat liberální zásady, vyčtené z různých příruček.

Politické strany by měly být finančně zainteresovány na volebních výsledcích a zároveň na tom, aby měly co nejvíc členů. Členská základna je stabilizátor, který brání stranickému vedení provádět výstřední plány, kontroluje jeho politickou kulturu a dává vzniknout zdravé konkurenci. Finanční příspěvky za výsledek voleb by měl poskytovat stát, a to podle zákonně stanovených a jasných pravidel. Na tom není nic špatného: politické strany jsou jeho součástí a povinností státu je vytvářet neutrální rámec pro jejich působení. Oddělení politických stran od státu, jímž argumentuje prezident, znamená vydat strany na milost a nemilost mocným a bohatým hospodářským uskupením: sponzoring znamená v českém prostředí velmi často, ne-li vždy, korupci.

Bylo by zároveň prospěšné stanovit jakési meze předvolební kampani, aby byla zajištěna rovná soutěž, aby strany měly možnost voliče informovat, ale aby je zbytečně neobtěžovaly.

Financování politických stran volá po zásadní reformě. České politické strany ovšem volí cestu nedůsledných improvizací ode zdi ke zdi. Podstaty problému se zatím žádné opatření nedotklo.

V tahanicích kolem volebního zákona se zároveň znovu vyjevilo, jak zvláštní je náš politický systém. Jedno uskupení se skládá z vládní a nejsilnější opoziční strany. Druhé uskupení tvoří zbývající demokratické opoziční strany. Jeho neformální hlavou je prezident. Platformou, na níž se rozhodují jejich spory, není parlament, ale Ústavní soud.

České soudnictví se, decentně řečeno, ke své nezávislosti pomalu a těžko probojovává. O Ústavním soudu to platí dvojnásob (viz politicky motivované rozhodnutí ve věci Dreithaler a hlavně jeho nehorázné zdůvodnění). Úloha, kterou dnes bez vlastního přičinění musí plnit, znamená, že je soustavně vystaven neúnosným politickým tlakům. Český politický Kocourkov by si zasloužil zjednodušit a zpřehlednit.

Jedna možnost se nabízí, i když by mezi lidem asi velké nadšení nevyvolala. Za dva roky končí mandát prezidenta republiky. Najít vhodného nástupce je skoro nemožné. Nebylo by tedy lepší tento rudiment monarchie jednoduše zrušit a prezidentské pravomoce, bez nichž se stát neobejde, přenést třeba na předsedu Senátu?

3. března 2001