19.2.-24.2. 2001

ARCHIV

Nemoci šílených lidí

Hysterie, která zachvátila svět v souvislosti s nemocí šílených krav, nabývá obludných rozměrů. (Měli bychom spíš říkat západní svět, protože v Nigérii či v Afganistánu mají lidé zjevně jiné starosti). Člověk by řekl, že jde o moderní mor, jemuž hrozí padnout za oběť polovina Evropy. Zatím se oběti dají spočítat na prstech obou rukou, přičemž ani není jasné, zda a za jakých podmínek se onemocnění na člověka přenáší. Podobně jako v případě "syndromů" blízkovýchodní, případně kosovské operace jde o virtuální pandemii, jejíž podstatou je nezvládnutý strach ze smrti.

Lidé, kteří dnes vybíjejí statisícová stáda skotu, ovšem nezemřou na Creuzfeld-Jacobsovu chorobu, nýbrž stejně jako většina z nás na infarkt nebo na rakovinu. Zemřou ovšem v každém případě - i kdyby předtím vybili všechen hovězí dobytek na zeměkouli.

Zajímavé je, že naše ekologické fanatiky, kteří roní krokodýlí slzy nad kopci v okolí Plzně nebo nad Českým Středohořím, tyto hekatomby nijak zvlášť neznepokojují. Možná, že jim vybíjená zvířata (na rozdíl od chráněných krajin) příliš připomínají lidi: taky je to bolí, když je zabíjejí. Nezapomínejme, že nejspolehlivější metodou, jak dosáhnout trvale udržitelného rozvoje, by bylo vyhubit všechny lidi. Problémy s životním prostředím by pak přestaly samy od sebe.

Žijeme v zajetí jurodivých ideologií, které nám brání stavět silnice, vyrábět elektřinu, ba dokonce se i navzájem spočítat. Zvířecí oběti, jimiž chceme vykoupit svou pomyslnou nesmrtelnost, však zcela jistě nebudou přijaty. Tento svět nám byl svěřen do péče. Včetně tvorů, co ho obývají. Až se při Posledním soudu budeme zodpovídat ze svých činů, pomyslné nebezpečí Creuzfeld-Jacobsovy nemoci coby sebeobhajoba asi příliš nezabere.

25. února 2001