19.2.-24.2. 2001

ARCHIV

Chartista nebo kolaborant?

Na Kramerův nedokončený rozhovor s Milanem Knížákem bylo po konfliktu, jímž vyvrcholilo jeho pořizování, zvědavo jistě hodně čtenářů stejně jako já. Z otázek, které novinář řediteli Národní galerie položil, je až příliš patrné, jak velmi ho nemá rád. Těžko třeba Knížákovi vyčítat, že nepreferuje Paderlíka nebo Lieslera. V situaci, kdy část veřejnosti (např. pan Kramer) v jejich obrazech svobodně nachází zalíbení, kdežto další (např. autor těchto řádek) je stejně svobodně považuje za ohavné mazaniny, má právo si vybrat i pan Knížák.

Pan Knížák si ovšem samozřejmě měl o autorizaci říci předem a už vůbec se neměl s panem Kramerem prát o nahrané kazety.

Za pozornost ovšem stojí příčina střetu. Vyprovokoval ho ovšem pan Knížák: "Mám radost z toho, že konečně žiju ve svobodné společnosti, v níž komunisté nemohou hrát takovou roli jako v minulosti, což Vám (tj. p. Kramerovi) možná vadí." To je osobní útok a nepodložené obvinění. Aby mělo nějakou relevanci, musel by ho pan Knížák nějak doložit a nemyslím si, že by se mu to povedlo. Pan Kramer na to ovšem odpověděl: "Teď mi nezbývá, než zareagovat na vaši narážku. Na to, že mi možná vadí, že už u nás nevládne KSČ, mám jednoduchou odpověď: v lednu 1977 jsem podepsal Chartu77. Podepsal jste ji vy?"

Tady je třeba se zastavit: za prvé, podpis Charty77 byl jistě výrazem nespokojenosti s normalizačním režimem. Podepsali ho společně nekomunisté a reformní komunisté z roku 1968. Těm druhým v té době nepochybně nevadila vláda komunistů jako taková, nýbrž způsob, jakým ji Husák a spol. uskutečňovali. Je tedy těžké rozhodnout, zda podpis Charty sám o sobě je výrazem nespokojenosti s tím, že komunistická strana má hrát ve společnosti významnou, ba rozhodující roli.

Za druhé a hlavně: to, že někdo nepodepsal Chartu, vůbec ještě neznamenalo, že mu nevadí vláda komunistů. Řada lidí měla pochopitelné a omluvitelné obavy (zejména poté, co se rozjela divoká a sprostá režimní kampaň). Byli ovšem i tací, co chartu nepodepsali ze zásadních důvodů. Mysleli si například, že jde o nepromyšlenou radikální akci, která přispěje k vyhrocení a zhoršení situace. Nebo že podmínky spolupráce nekomunistů s reformními komunisty měly být vymezeny přesněji a skromněji (proti sociální diskriminaci lidí postižených normalizačním režimem). Atd. atd. O těchto námitkách je možné a dokonce nutné svobodně diskutovat. Chci říci jen jedno - otázka nebyla: buď podepíšeš Chartu, nebo jsi pro komunisty. Buď jsi disident, nebo kolaborant. To je optika Havlovy Moci bezmocných, a tato optika je falešná. Pokud ji někdo používá deset let po převratu, zavání to kádrováním.

Svoboda je pro všechny. Ten, kdo o ni poctivě usiluje v době, kdy to není ani lehké, ani populární, nedělá to proto, aby z toho v době, kdy se svobodu podařilo nastolit, vytřískal nějaká nadpráva: byť i jen v tom poměrně skrovném smyslu, že ve vhodnou chvíli své zásluhy omlátí nezdvořilým oponentům o hlavu.

25.února 2001