19.2.-24.2. 2001

ARCHIV

Edward Fagan - tribun slabých a utlačených

Po dvou zničujících globálních válečných konfliktech, které pustošily Evropu a svět v první polovině dnes již minulého století, jsme se dočkali dlouhé doby míru. Klid, který zažíváme, má však i svou odvrácenou tvář: ve společnosti je nahromaděno spousta agresivity, která se nemá kde vybít a hledá si náhradní cíle. Žijeme v době vzbouřených emocí - podobně muselo vypadat neurotické čekání na konec světa před tisíci lety. To je rámec, v němž se odehrávají mimo jiné i aktivity amerického právníka Edwarda Fagana, který před několika dny přijel do Rakouska, aby se v zastoupení tamních ekologických aktivistů ujal kauzy Temelín.

Povahu činnosti amerického právníka je pěkně vidět na případu s odškodněním obětí nacismu, který ho proslavil. Je tu věcné jádro: křivda, kterou zločinný režim způsobil nevinným lidem (přitom platí, že křivdy mají být v rámci možností odčiněny). Na výsledku sporu je bezprostředně zainteresováno velké množství postižených. Jejich případ veřejnost citově prožívá (nacistický režim je dodnes symbolem zla). Tato veřejnost funguje jako jakási porota, které Fagan, advokát ukřivděných, předkládá svou spravedlivou věc. Rozjede se okázalá akce s mohutným populistickým nábojem. Právní stránka věci je jen prostředkem politického nátlaku na obžalovaného. Obžalovaný (v tomto případě Německo a Rakousko), hnán špatným svědomím, se nakonec zhroutí a ustupuje. Faganovi klienti dosáhnou svého. Nic proti tomu, je třeba jen naholédnout, že dobrá věc má i svou odvrácenou špatnou stránku: roztočený malström reparací se nedá zastavit, Evropa se ještě víc než půlstoletí po konci konfliktu, jehož viníci a účastníci už v drtivé většině nežijí, dělí na "vítěze" a "poražené". Konflikt se nedaří uzavřít a svět, ve kterém žijeme,díky tomu není úplně stabilní.

Temelín je pro českého člověka ještě názornějším případem, především proto, že tady stojíme na špatné straně barikády. Věcné jádro problému představují rizika, spojená s využitím jaderné energie (Černobyl). Zainteresovanou stranou je Rakousko. Země měla od roku 1955 statut "neutrality", která fakticky znamenala minimum existenční jistoty tváří v tvář Sovětskému impériu. Atomová monstra v blízkosti rakouských hranic měla mj. připomínat našim sousedům jejich bezmocnost. Jaderný syndrom se stal součástí rakouské identity. Česká polistopadová politika i česká společnost tuto věc strašně podcenila.

Evropská veřejnost coby pomyslná porota je i v této věci citově předzpracovaná: ekologické iniciativy mají znaménko plus, Čerbobyl jednoznačné minus. Na lavici obžalovaných se ocitá nadnárodní koncern a nezodpovědný postkomunistický stát. Rakouští aktivisté jsou v pozici obětí (nevadí, že zatím jen potenciálních), Česká republika je (rovněž potenciálním) viníkem jaderné katastrofy. Před porotu předstupuje veřejný žalobce: vysvětluje, že se ujal dobré věci - Temelín je opravdu nebezpečný podnik. Hájí zájmy obětí dobrovolně a bez nároků na odměnu. Jeho činnost není samozřejmě namířena proti českému lidu (lid je to, co zbude, když se potrestají všichni viníci). Je to kýčovitá sebestylizace do westernového hrdiny, který se ujímá chudých mexických vesničanů proti cynickým banditům. "Právo" má ve věci tutéž úlohu jako "vědeckost" v marx-leninismu: znamená poslední, neotřesitelnou jistotu. Právní instituce a právní normy jsou vzhledem k tomu něčím podružným a nezajímavým. Smysl akce je vyvolat populistickými prostředky tlak, pod nímž se viník zhroutí. Tam, kde by bylo záhodno hledat cestu k usmíření, kompromisy, konsensus, který umožní věc smírně a konečně uzavřít, pan Fagan uprostřed vzbouřených vášní rozehrává velké divadlo, monstrproces, jehož smyslem je označit viníky a vynést ortel.

Pana Fagana zajímají případy, které hýbou davem, a to v jednom směru. Není divu, že další pole pro své uplatnění chce hledat uprostřed celoevropského běsnění s nemocí šílených krav. Nabízí se jedna místní historická paralela z doby staré monarchie. Případ se odehrál na přelomu předminulého a minulého století. I on měl věcný základ: byla jím vražda mladé dívky. I on rozhýbal davy jedním směrem: čeští i němečtí nacionálové se sjednotili v přesvědčení, že jde o náboženský zločin židovské komunity. I zde hrál významnou roli právník, doktor Karel Baxa: ujal se věci, protože byl přesvědčen, že může prospět boji českého národa proti jeho údajným židovským utlačovatelům (a jemu samému taky trochu). Na podstatu obvinění, tzv. rituální vraždu, nevěřil.

Úsilí Dr. Baxy se naštěstí nesetkalo s úspěchem. Ale on sám nedopadl zase až tak špatně: nakonec se stal na dlouhá léta pražským primátorem.

22. února 2001