12.2.-17.2. 2001

ARCHIV

Křesťanství a politika v postkomunistické době

Sexuologa Radima Uzla (Sčítání lidu - projevíme hrdinství?, Právo 14. února) pobouřilo, že arcibiskup Graubner vyzval katolické věřící, aby ve formulářích při sčítání lidu vyplňovali rubriku náboženství. Výsledkem rozhořčení je text, pěkně reprodukující běžné stanovisko českého ateisty: katolická církev se údajně "po celá dlouhá staletí snaží autentickou lidskou bytost pokořit a přivést ke slepé poslušnosti totalitní ideologii, ne příliš nepodobné té komunistické. Sebevědomí lidského jedince deptá trvalým probouzením pocitu viny, slídí v nejintimnějších zákoutích lidského soukromí, trestá i pouhou myšlenku a pouze zpovědní kádrování je cestou k případnému odpuštění viny." Každý, kdo se k ní hlásí, by si měl uvědomit, že jde o "instituci hlásající středověkou dogmatiku, instituci, která má na svém kontě nemenší počet zabitých a umučených jako mnohé totalitní ideologie novověku".

Pan Uzel se ovšem mýlí, myslí-li si, že napadá jen a výlučně katolictví: jeho kritika se týká křesťanství všeobecně: ono je na vině, že sebevědomé společenství autentických lidských bytostí s dřímajícím pocitem viny bylo brutálně zahnáno z korun stromů na tvrdou a nehostinnou zem. Ono přinutilo autentické jedince, aby se při všem, co dělají, ptali, odpovídá-li to zákonu, který jim byl uložen, to jest, je-li to pravdivé a správné. Aby u vědomí vlastní nedokonalosti prověřovali zpětně každý svůj krok, aby se svá selhání nepokoušeli zatlouci, ale formulovali je a svěřovali se s nimi bližnímu s vědomím, že jen tak se jich mohou napříště vyvarovat. (Překvapuje mne, jaké má pan doktor Uzel iluze o kádrování: to přece nespočívalo v tom, že jsme se dobrovolně svěřovali někomu, kdo byl zavázán mlčenlivostí, nýbrž že na nás někdo většinou bez našeho vědomí vyštrachal věci, které pak proti nám zneužil). A že katolická církev (a samozřejmě nejen ona) má na kontě zabité a umučené? Naše minulost je ovšem krvavá: spousta lidí v ní obětovala své životy, spousta obětovala životy jiných. Díky trvalému probouzení pocitu viny a tomu, že lidé slídili i v nejintimnějších zákoutích svého svědomí, se však i touto krutou cestou náš věru nedokonalý svět přece jen pozvolna měnil k lepšímu.

Jsou ovšem věci, které rozhořčení pana Uzla ne sice ospravedlňují, ale vysvětlují - neplodný fundamentalismus v detailech (fanatické zaujetí proti potratům, kontrole porodnosti, registrovanému partnerství homosexuálů) i v celku. Pěkným protějškem výplodu pana Uzla je článek Michala Semína "Darwin, Stalin a genetika dnes (MFD 16. února). Pan Semín správně upozorňuje, že jedinou účinnou zbraní proti rasistickým teoriím je tradiční křesťanský pohled na člověka. Zároveň útočí na darwinismus (jeho evoluční teorie je teorií o "samovolném a náhodném vývoji živých organismů s vyloučením Stvořitele, který světu dává řád a cíl") a ospravedlňuje moderní genetiku: "To, co dnes objevuje genetický výzkum, totiž že lidstvo pochází z jediného páru, je učením katolické církve od jejího počátku a navazuje na patriarchy a proroky starého zákona". Nad takovým fanatickým fundamentalismem zůstává rozum stát. Kniha Genesis není pokus o vědecké vysvětlení světa, její autoři neměli takové ambice už proto, že vůbec ani netušili, co to věda je. Darwinismus je vědecká teorie a nemá ctižádost dokazovat nebo popírat Boží jsoucnost. Jako každá vědecká teorie podléhá vědecké kritice a pokud se nemýlím byla jí už mnohokrát podrobena. Předmět vědeckého bádání je před námi, v Boha věříme. Lidé si nejsou rovni kvůli tomu, že všichni pocházejí z jedněch rodičů, ale protože jim to Bůh přikázal. Rovnost lidí není něco, co by bylo předem dáno, ale co se děje, co máme za úkol uskutečňovat.

Fundamentalismus pana Semína je rodným bratrem primitivního ateismu, jaký hlásá pan Uzel. Náboženský život je v české společnosti potlačen podobným způsobem jako sexuální choutky ve společnosti svíčkových bab.

18. února 2001