5.2.-10.2. 2001

ARCHIV

Druhá světová válka zůstává otevřenou

Prezident Bush během volební kampaně vystoupil v Pittsburgu před Američany německého původu. Vyjádřil se velmi kriticky k deportacím Němců ze zemí střední a jihovýchodní Evropy bezprostředně po druhé světové válce. prohlásil, že šlo o "jeden z nejhorších případů kulturního vyhlazování".

Bushův výrok vděčně a taky hlasitě přivítaly organizace vyhnanců v SRN. V ČR bylo nadšení o poznání menší, a tak se Státní departement cítil nucen reagovat: prostřednictvím velvyslanectví USA v Praze dal na vědomí, že se stanovisko Spojených států k Postupimské konferenci a k vyhnání sudetských Němců nemění.

Americká reprezentace předvedla něco podobného jako nedávno Slováci: po kritickém vyjádření prezidenta Schustera na totéž téma následovalo uklidňující dementi ministerstva zahraničních věcí. Jenže: co lze pochopit či snad aspoň omluvit v případě malého státu, u první světové velmoci přece jen trochu zaráží.

Pro Američany je ovšem Postupim a etnické čistky, k nimž tam dali souhlas, jistým problémem: velmi nešťastně se tehdy do středoevropských problémů zapletli; teď se bojí se udělat něco, co by mohlo region destabilizovat; a zároveň se nemohou s klidným svědomím tvářit, že to, co v Postupimi schválili, je v souladu se zásadami, na nichž kdysi postavili svůj vlastní stát.

To je jen jedna stránka širšího problému: dosud se nepodařilo udělat "tlustou čáru" za druhou světovou válkou. Svědčí o tom mj. i nekončící kolotoč nároků vůči Německu (rozšířil se už na Rakousko a vypadá to, že stranou nezůstanou ani neutrální státy a dokonce i samy USA).

Rozsah nacistických zločinů způsobil, že uzavření válečného kataklysmatu bylo pojato (ještě výrazněji než v případě války předchozí) jako soud vítězů nad poraženými. Přitom atmosféra nabitá emocemi, která zavládne po skončení takového kataklysmatu, není příznivá pro spravedlivý soud. Válečná katastrofa vedla nutně k tomu, že vlnou surovosti jsou nakonec zasaženi i ti, kteří se bránili a jejichž věc byla spravedlivá. V takové situaci se lehce zapomíná, že uzavření válečného konfliktu má znamenat trvalé a spolehlivé mírové uspořádání. Potrestání viníků má místo jen v rámci takového uspořádání a jen potud, pokud ho neohrožuje.

Proto je velmi důležité provést po čase, v klidu a z odstupu jakousi revizi, a to i v tom případě, že by zůstala pouze v morální rovině a přinesla jen věcnější zhodnocení všech okolností konfliktu.

V této věci se bohužel doposud pokročilo jen velmi málo. Postupim a její dnešní americké (a taky britské) hodnocení je dobrým příkladem. Západní spojenci na sebe tehdy úplně zbytečně vzali spoluzodpovědnost za masové zločiny, spáchané za ruské podpory východoevropskými režimy, které stejně nakonec spadly jako shnilé hrušky do klína Stalinovi. A dodnes se s tím nedokázali vyrovnat.

Tato nedůslednost má pustošivý vliv na politickou kulturu malých středoevropských zemí. V České republice například fakticky legitimuje šovinistické, fašistoidní nálady ve veřejnosti a dává do ruky zbraň různým nestydům, kteří zločiny, jichž jsme se na našich německých spoluobčanech dopustili, vysvětlují a zároveň ospravedlňují jako mechanický důsledek předchozích německých zločinů a křivd. Ve skutečnosti nikdo, ani první velmoc světa, nemá právo udílet nám takové falešné odpustky jen proto, že jsme slabí a že se obává, zda udržíme v naší oblasti pořádek. Nevyrovnáme-li se sa touto minulostí, nikdy se silnými nestaneme a pořádek v naší oblasti bude stát na hliněných nohou.

Politik, jehož si velmi vážím, John Kennedy, napsal, že ve Spojených státech, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzují určité lidské hodnoty podle barvy praporu, pod nímž se ti lidé bili. Řeč je o válce, v níž jedna strana hájila zrůdnou zásadu otroctví. To, co mne na těchto slovech vždy fascinuje, je schopnost připustit si, že ti, co spolu bojovali, byli přesto bratři. Ne že by bylo jedno, kdo je pro otroctví a kdo proti. Ale že i ten, kdo byl pro otroctví, má nakonec stejný nárok na spravedlnost, jako ten, kdo byl od počátku proti. Neexistuje jedna spravedlnost pro vítěze a druhá pro poražené, nýbrž jen jedna jediná spravedlnost, závazná pro obě strany. Je mi líto, že vlast Johna Kennedyho má ještě padesát let po skončení poslední války s uplatněním této zásady v Evropě takové potíže.

12. února 2001