5.2.-10.2. 2001

ARCHIV

Kuba versus Česká republika 2 : 0

Nejspíš je na tom vinen nedostatek dobrých zpráv a úctyhodných výkonů, které jsme všichni po převratu čekali a které se nedostavily. Hledáme je teď tam, kde nejsou. Euforie z návratu pánů Pilipa a Bubeníka a z Pithartovy mise už utichá, snad je dovoleno podívat se na události střízlivýma očima.

Vůbec nepochybuji o tom, že se oba pánové vydali na Kubu v upřímném úmyslu pomoci dobré věci. Bohužel dobrá vůle nestačí. Pomoc dobré věci je v tomto nedokonalém světě vždycky spojena s rizikem, musí se za ni platit. Pan Pilip měl zkušenost, že při první cestě se nesetkal s žádnými obtížemi, a tak počítal nanejvýš se dvou- třídenním zadržením. Nepřišlo mu na mysl, že by mohl být uvězněn a postaven před soud.

Kubánský Calvera je ovšem ve složité situaci. Ke svému politickému a zjevně i fyzickému přežití potřebuje držet opozici velmi zkrátka. Zcela racionální a pragmatické důvody ho nutí udělat něco, co zároveň odstraší další zájemce o pomoc kubánské opozici a dá nespokojené části kubánské veřejnosti najevo, že každý odpor je marný.

Ve chvíli, kdy bylo třeba za pomoc dobré věci zaplatit, ukázalo se, že oba pánové nemají na útratu. Po třítýdenním věznění v krajně nepříjemných podmínkách nakonec přiznali, že porušili kubánské zákony; učinili to prý z nevědomosti a kubánskému lidu se za to omlouvají.

První část omluvy je účelová polopravda: totalitní země pamatují na to, aby pomoc pronásledovaným byla maximálně ztížena, gumovými zákony. O tom, kdo je porušil a kdo ne, rozhoduje mocenský aparát. Nechce se mi věřit, že by si Pilip a Bubeník myslili, že pomohou utlačovaným a zároveň striktně dodrží zákony totalitního státu. Druhá část omluvy je nenáležitá úlitba: omluva "lidu" je fakticky omluvou Castrovu režimu a odstrašuje zároveň následovatele zvenčí (mohli by dopadnout podobně, a to se normálnímu člověku nechce) i domácí nespokojence (podívejte se, co všechno dokážeme!). V tuto chvíli Castro vedl 1:0.

Nechci stavět pana Pilipa a Bubeníka na morální pranýř. Sám si nejsem jist, jak bych na jejich místě obstál. Protože to nevím, nepostupoval bych riziko, které postoupili oni, bál bych se, že mohu udělat víc škody než užitku. Což se stalo.

Druhá věc je úloha české diplomacie: ČR před časem předložila v OSN rezoluci odsuzující porušování lidských práv na Kubě. Měla přitom krytá záda první světovou velmoci a předpokládala, že vůči malé středoamerické zemi, která se ve světě právem těší špatné pověsti, si to může dovolit. Jenomže za službu dobré věci se platí. Castro českou iniciativu považoval za drzost a čekal na svou příležitost.

Když se rozjel případ Pilip - Bubeník, ukázalo se najednou, že Česká republika vzhledem ke svému angažmá ve věci protikubánské rezoluce má jen omezenou možnost pomoci svým občanům. Místo aby se s tím mužně smířila (koneckonců oba postižení jsou dospělí lidé a měli by být schopni nést důsledky svých činů) rozjel se ponižující diplomatický mumraj, vrcholící Pithartovou cestou.

Na základě dopisu, který nebyl zveřejněn a který na Castra udělal dojem svou vstřícností, obdržel předseda Senátu pozvání k návštěvě Kuby. V Havaně pět dní potupně čekal, než si na něho hostitel udělá čas. Během šestihodinového rozhovoru s ním pak hovořil o filosofických problémech českých dějin a neodešel ani ve chvíli, kdy mu drzý bandita vytkl, že jsme se v roce 1968 dostatečně nebránili. Pithartova cesta měla ovšem svůj výsledek. Castro předvedl kubánské veřejnosti, že umí veřejně ponížit toho, kdo si na něj troufá, a posílil svou pozici. Pak už mohl dohodnout ne s Pithartem, ale se zástupci Meziparlamentní unie vydání obou uvězněných. Vedl 2 : 0.

Je zcela nepochopitelné, proč po tomto dvojnásobném fiasku hovoří MZV o otevřených možnostech zlepšení oboustranných politických a ekonomických vztahů. Snad bychom spíše měli zalézt do koutku, lízat si rány a přemýšlet o tom, jak se napříště podobné ostudě vyhnout.

9. února 2001