29.1.-6.2. 2001

ARCHIV

Něco zaplatíme, něco zapřem…

Teď (v úterý večer) to vypadá, že návrat našich havanských rukojmích bude provázen podobnou slávou jako před časem přílet našich zlatých hochů z Nagana. Obávám se, že s euforií bychom měli v tomhle případě velmi šetřit.

To, co se stalo, nechci démonizovat, je to lidské, příliš lidské… a bohužel taky strašně zpackané.

Když Česká republika před časem v OSN navrhla a pomohla prosadit rezoluci odsuzující zjevné porušování lidských práv na Kubě, měli čeští politici a diplomaté počítat s tím, že to bude něco stát: že pro ně bude například do budoucna obtížnější zasahovat na Kubě ve prospěch českých občanů, kteří se z důvodů zasluhujících uznání dostanou do konfliktu s kubánskými úřady.

Pokud by si ale pro takové případy chtěla zachovat volnější ruce (z důvodů praktických a zároveň chvályhodných), neměla se ve věci petice tolik angažovat: dělat pořádek v latinské Americe nepatří k prvoplánovým povinnostem a zájmům českého státu a upřímně řečeno na to ani příliš nemáme. Pak by taky ve věci Pilip a Bubeník nemusel předseda Senátu PČR dělat skoro celý týden kubánskému diktátorovi tajtrlíka.

Pan Pilip a pan Bubeník podepsali před svým propuštěním dva dokumenty, v nichž se praví

• že porušili z neznalosti kubánské zákony

• a že se za to kubánskému lidu omlouvají.

Udělali tak přesně to, co Castro potřeboval: teď si každý, kdo by chtěl pomáhat kubánským disidentům, dá větší pozor; a protože si dobře pamatuju, jak depresivně na mne působila podobná prohlášení lidí ze Západu, kteří se v době komunistického panství dostali do potíží v ruském impériu, dovedu si představit, že ani kubánská opozice z toho nebude dvakrát na větvi. Kromě toho: to první je účelová polopravda, to druhé nedůstojná úlitba: "lid" znamená v komunistickém ptydepe diktátora a jeho mocenský aparát.

Když oba pánové cestovali na Kubu, měli počítat s tím, že mohou být vystaveni velmi tvrdé zkoušce a že jejich povinností je obstát.

Přitom by nebyla vůbec žádná ostuda, kdyby si připustili, že mohou velmi snadno selhat. Pak ale, otevřeně řečeno, neměli na Kubu vůbec jezdit. Sám nevím, jak bych se na jejich místě zachoval. Protože si nejsem jistý, nevystavoval bych se tomu riziku: bál bych se, že nadělám víc škody, než užitku. Přesně to se stalo.

Vylíhl se typický upatlaný kompromis české provenience: něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem. Třeba to ještě v tuto chvíli není dost jasně vidět - ale uřízli jsme si zase jednou ve světě pořádnou ostudu.

6. února 2001