29.1.-3.2. 2001

ARCHIV

Malé špinavosti

V Právu vyšel 29. ledna t.r. článek "Maďarští nacionalisté žádají rehabilitaci fašistického premiéra". Je to pěkný příklad toho, jak se zmíněný list snaží "drobnou všední prací" problematizovat dosud křehké spojenectví středoevropských států, jejichž vztahy jsou zatíženy nestrávenou minulostí. Maďarsko, země pro Čechy exotická, ač jsme takřka sousedé, a zároveň od Havlíčkových dob "odvěký nepřítel", bývá na tapetě hned po Německu a Rakousku. Jde o docela malé posuny a rozmístění důrazů - na totálně neinformované publikum mohou takové drobné deformace nakonec kýžený účinek. Proti dezinformaci je třeba bojovat věcnějšími a spravedlivějšími informacemi.

"Předseda extrémní Strany maďarské pravdy a života (MIÉP) István Csurka", píše Právo, "požádal v těchto dnech maďarskou Generální prokuraturu o přehodnocení procesu s László Bárdossym". K tomu je třeba podotknout, že MIÉP je malá, nicméně parlamentní strana, velikostí srovnatelná s českými republikány v době jejich největší slávy. Má ovšem trochu jiný ráz: István Csurka je známý spisovatel, antikomunista, za Kádárova režimu pronásledovaný. Strana se na počátku devadesátých let odštěpila od Antallova MDF. V programu má odmítnutí komunismu i západního liberalismu a "amerikanismu". Hlásá třetí, specificky maďarskou cestu, v níž má hrát významnou roli silný stát, který se nebojí zasahovat do hospodářských záležitostí, a aktivní neutralita. Je pro ni příznačný jakýsi nacionalistický populismus (žádá např. dočasné vedení stanných soudů pro trestání hospodářské kriminality). Živnou půdou pro její nacionální radikalismus je fakt, že v důsledku trianonské smlouvy žije každý třetí Maďar mimo území svého národního státu. Tato situace, s níž se dnes už bohužel nedá mnoho dělat, trvá už osmdesát let a my Češi na ní máme lví podíl - jak činnou spoluprací českých politiků na nespravedlivém a nesmyslném trianonském řešení, tak nelidskými opatřeními proti Maďarům na Slovensku v letech 1945-7.

Právo označuje Bárdossyho za "fašistického premiéra". Tím navozuje otázku, nakolik byl maďarský režim v letech 1920-1944 fašistický. Maďarsko bylo v této době konstituční monarchií (krále zastupoval coby prozatímní hlava státu regent). Dolní komora parlamentu byla v Bárdossyho době volena na základě tajného, přímého a rovného hlasovacího práva. Až do německé okupace země v roce 1944 existovala legální opozice, k níž patřili sociální demokraté, agrární Nezávislá strana drobných hospodářů a různá liberální uskupení. Komunisté byli zakázáni, což byl jistě projev slabosti režimu. Maďarsko ovšem nemělo žádnou závaznou státní ideologii. Mezinárodní izolace Maďarska, frustrace z versaillského oktroje a posléze pozvolné propadání pod Hitlerovu kuratelu způsobovalo, že mezi formálně zaručenými právy a svobodami a každodenní politickou praxí byl často dost velký rozestup. To se týkalo obzvláště maďarských židů. Jejich občanská práva byla od roku 1938 systematicky omezována zákony, které nejprve znamenaly numerus clausus v atraktivních povoláních, nakonec za Bárdossyho zákaz sňatků s křesťany (tato poslední zákonná úprava byla zjevně inspirována Norimberskými zákony). Maďarští politici se však až do německé okupace úporně a úspěšně bránili Hitlerovu nátlaku na soustřeďování maďarských židů do ghet a jejich deportace do vyhlazovacích táborů. Opatření, zavedená u nás zakrátko po okupaci Čech a Moravy, vešla v Maďarsku v platnost až v březnu 1944, a ještě v létě 1944 se Horthymu podařilo dosáhnout toho, že deportace židů byly zastaveny. O horthyovském režimu lze tedy souhrnně říci to, co říkal W. Churchill o Frankově Španělsku: žít bych v něm nechtěl, ale kdybych si musel vybrat mezi ním a ruským komunismem, neváhal bych ani vteřinu.

László Bárdossy byl nikoli jediný, nicméně jeden z hlavních viníků toho, že se Maďarsko stalo souputníkem Hitlerových avantýr, byť i ne vždy zcela poslušným. Cestu k tomu vydláždili už jeho předchůdci Gömbös, Imrédy a v určitém smyslu i Teleki (ale hrabě Teleki se zastřelil na protest proti tomu, že regent Horthy bez jeho vědomí povolil Němcům, aby z maďarského území napadli Jugoslávii, s níž tehdy Maďarsko spojovala smlouva o přátelství). Bárdossy vyhlásil válku SSSR, a to neústavním způsobem a na základě incidentu, který zjevně vyprovokovali Němci. Má na svědomí i směšné a nedůstojné vyhlášení války USA (dokumentem, který před Američany vydával za pouhé přerušení diplomatických styků, před Němci za vyhlášení války. Němci na tu hru ovšem nepřistoupili). Během jeho vlády byli zmasakrováni srbští civilisté v obsazeném Novém Sadu (případ se ovšem projednával v maďarském parlamentu a viníci se nakonec před potrestáním zachránili jen útěkem do Německa) a byl přijat zmíněný protižidovský zákon.

László Bárdossy byl tedy nikoli bezdůvodně podezřelý z těžkých válečných zločinů a byl by si zasloužil spravedlivý soud. Toho se mu ovšem nedostalo. V Maďarsku, okupovaném ruskými vojsky, měla kuratelu nad potrestáním válečných zločinů tzv. spojenecká dozorčí komise, která byla zcela ovládána Rusy (jejím předsedou byl maršál Vorošilov). Policejní složky pracovaly v komunistické režii, čelnou roli v nich hráli komunističtí zločinci Mihály Farkas a Gábor Péter. Oba byli za svou činnost nakonec po Stalinově smrti odsouzeni komunistickými soudy a ani János Kádár, když se po porážce revoluce v roce 1956 z vůle ruských protektorů chopil moci, nepovažoval za vhodné je propustit (pravda, sám s nimi měl jakési nevyřízené účty). Za těchto okolností se procesy s válečnými zločinci stávaly nástrojem komunistické vendetty nad někdejšími protivníky.

V choulostivém terénu střední Evropy, plném bolavých historických reminiscencí, je nám zapotřebí věcného odstupu, a ne podloudného oživování dávných resentimentů.

31. ledna 2001