29.1.-3.2. 2001

ARCHIV

Čtyřkoaliční vyhlídky

Volba Cyrila Svobody lídrem čtyřkoalice je z technického hlediska šťastným krokem: Svoboda není tak arogantní jako Karel Kühnl a je tedy lépe disponován pro politická jednání. Na rozdíl od Kopřivy se ve veřejnosti těší jisté popularitě.

Navíc doba je pro čtyřkoalici příznivá. Nedávné demonstrace ukázaly, jak hluboce je česká veřejnost nespokojena s českou politikou a politickými stranami a jak si přeje změnu. Taktika získat aspoň část ČSSD a pak se soustředit na ODS jako na hlavního protivníka nemusí být krátkodobě neúspěšná - pokud se ovšem v procesu jejího uskutečňování nerozloží sama čtyřkoalice.

V tuto chvíli je ovšem čtyřkoalice koalicí slovenského typu: stmeluje ji nespokojenost s výraznou osobností (v našem případě osobnostmi) na druhé straně barikády. Dokáže nejspíš protivníka porazit a chopit se vlády. S vládnutím samým by mohla mít dost značné potíže.

To, co čtyřkoalici spojuje, je zatím dost málo na skutečný politický úspěch. Co chce postavit ve volbách proti ODS, ČSSD a komunistům, aby bylo zjevné, že se tu o slovo hlásí nová a jiná politická síla? Tady nevystačí jen s tím, že něco ubere na daních, něco přidá v sociální oblasti, bude se zaklínat právním státem a občanskou společností. Důležitější je páteř stranické politiky: tvoří ji například to, jak vidíme samy sebe, svou minulost, a co z toho vyvozujeme pro budoucnost. Nebo: kde vidíme naše místo v Evropě, ke komu a k čemu v ní se hlásíme.

Je pozoruhodné, že v těchto záležitostech sdílí všechny české strany od ODS až po komunisty v podstatě jeden společný implicitní program, nanejvýš trochu odstíněný. Existuje tu jakási neformální Národní fronta. V naší minulosti jsou podle ní věci, jimiž se pyšníme, abychom o nich nemuseli příliš přemýšlet: totiž naše "demokratické tradice" (první republika coby ostrov svobody ve středoevropském moři; obnovená demokracie po roce 1945; socialismus s lidskou tváří; disent coby odboj proti komunistické zvůli). Pak jsou tu jiné věci, kde tušíme potíže: od těch se oddělujeme tlustou čarou a svěřujeme je odborníkům, kteří je šikovně zamluví (národnostní politika první republiky; poválečná zvěrstva; pochod "demokratických socialistů" do ruské stoupy s rozvinutými prapory; iluze a selhání stalinistů s lidskou tváří; historický kompromis Charty77).

Z toho, jak rozumíme své minulosti, plyne pak to, jak vidíme své současné spojence: dělíme je na ty, které milujeme (USA, Francie), ty, co nám jsou fuk (Portugalsko, Irsko) a ty, kde se pod beránčím rouchem kamaráda skrývá vlčí morda odvěkého nepřítele (Němci, Maďaři a v jistém slova smyslu i Poláci). Pak ovšem existují i nepřátelé z donucení, které máme v koutku duše přese vše rádi (Srbové, Rusové). Tento podivný guláš sympatií a antipatií napříč politickými vazbami je základnou pro některé divoké kousky české zahraniční politiky.

Náš vztah k minulosti se promítá i do našeho vztahu k normám, které bychom jako příští členové společenství vyspělých evropských zemí měli brát za své. To je otázka kolektivních trestů, majetkových konfiskací, vyhánění atp. Skrytě těmito normami pohrdáme a vymýšlíme si nedůstojné alibistické teorie (kdysi to bylo v pořádku, dělali to ostatně všichni). Proto naše právní kultura upadá a naši budoucí partneři nám nebudou rozumět.

Konečně je tu otázka křesťanství: všeobecně je chápeme jako soustavu směšných pověr, které mají ovšem i svou pozitivní stránku, protože vedou lidi ke slušnému chování. KDU-ČSL se přizpůsobuje této karikatuře: má dnes image ušlápnuté, staromódní klerikální strany s menšinovým mindrákem.

Všeobecně u nás panuje přesvědčení, že střetnout se v programu politické strany s těmito pověrami a iluzemi nejde: bylo by to sice ideálně správné, ale velmi nepragmatické. Voliči by se zlobili. To je dosti zbabělé vysvětlení.

Samozřejmě, program politické strany nemůže stát jen a jen na tomhle: ale pokud v něm něco takového nebude, nikdo si ani nevšimne, že je jiná než ty ostatní. A česká politika bude dál rázovat širokou, pohodlnou cestou do pekel.

2. února 2001