15.1.-27.1. 2001

ARCHIV

Těžký úděl české demokracie

Volební zákon, který nyní Ústavní soud v mnoha bodech zrušil, sám o sobě za moc nestál. Trčela z něho zvlášť výrazně snaha nahradit nedostatek konsensu ve společnosti technickým fíglem, a to - jak jinak - ve prospěch navrhovatelů. Byl radikální a zároveň politicky účelový.

Ústavní soud se opět ocitl ve svízelné pozici. Na jedné straně Klausova ODS, podporovaná (v tuto chvíli dosti vlažně) sociálními demokraty. Na druhé straně prezident a čtyřkoalice. Zachovat si mezi těmito dvěma mlýnskými kameny nezávislost a politickou neutralitu je poměrně svízelné, a dá se jí dosáhnout jen tak, že se soud bude úzkostlivě držet formální stránky věci. Nejsem si jistý, zda se mu to podařilo: ve všech věcech kromě kvóra pro koalice (a na něm v tuto chvíli představitelům čtyřkoalice podle jejich vlastních slov příliš nezáleželo) dal za pravdu prezidentově podnětu. Přitom tvrdit, že nový zákon zavádí většinovou volbu, je víc než odvážné. Rozhodnutí ÚS je v poslední době už třetím případem, na němž se ukazuje, jak obtížné je u nás budovat a držet politicky neutrální instituce.

První z nich, krizi kolem České televize, máme ještě všichni v živé paměti, Sněmovně se nepovedlo zvolit nezpolitizovanou Radu ČT. Odtud se postupně rozvinul společenský karambol nevídaných rozměrů. Vybudovat veřejnoprávní televizi v pravém slova smyslu není jen věc techniky a pravidel, "jak na to"; záleží na stavu společnosti a stupni politické kultury. U nás každý velký společenský problém vyústí nakonec do situace, kdy spolu zápasí dva všežravé politické tábory, a věc, o niž jde (v tomto případě veřejnoprávní televize) představuje jen mimořádně chutné sousto pro toho, kdo vyhraje. Podobný boj se vede o soudní moc. Obávám se, že předmětem boje jsou i některé instituce, zabývající se výzkumem veřejného mínění.

Druhý případ je rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Dreithaler. Ústavní soud potvrdil platnost konfiskačních dekretů prezidenta republiky z roku 1945, které jsou v naprostém rozporu s Listinou základních práv a svobod i se Všeobecnou deklarací lidských práv. Byl tu pod dvojím tlakem: na jedné straně sjednocená politická fronta od komunistů přes ČSSD, ODS a její tehdejší koaliční partnery až po republikány. Na druhé straně vystrašená a zfanatizovaná veřejnost. V takové situaci je obtížné neselhat.

Postkomunistická společnost se vyznačuje tím, že přijímá techniky a instituce parlamentní demokracie, ale používá je jinak, než je tomu zvykem v civilizovaném světě. Tak jako kdysi v postkoloniální Africe se staly nástroji kmenového boje a záhy ztratily veškerý smysl i funkčnost, zde, v nediferencované společnosti "pracujících", kde nejsou dosud ani přesně rozlišené a artikulované politické zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva, je nakonec samozvaní noví kmenoví náčelníci a jejich družiny používají jako klacky, jimiž se bijí po hlavě. A nejen to: vrátili jsme se někam před rok 1880, před Rukopisné boje (jimiž si vybojovala nezávislost na politice česká věda) a Manifest české moderny (jímž si nezávislost na politice vybojovala česká kultura). Každá organizace, svaz zahrádkářů i tělocvičný spolek, je dobrá jako úderná pěst: dříve národa, pak dělnické třídy, nyní dle okolností buď Pravdy a lásky nebo Neviditelné ruky trhu. Platí heslo: každý, kdo škodí našemu nepříteli, je naším přítelem. Jen v tomto kontextu mohla vzniknout nehorázná ideologie "občanské společnosti", která má být nástrojem boje proti státu a politickým stranám (rozuměj proti státu a stranám, které mají aspoň zčásti v rukou i naši političtí oponenti).

Česká veřejnost je právem nespokojená se stavem české politiky. Bezradní a rozčilení lidé, které čas od času nějaký více či méně šikovný manipulátor vyžene na náměstí, jsou v drtivé většině lidé slušní: rádi by pomohli dobré věci, ale široko daleko žádnou nevidět. Česká politika nepřeje v tuto chvíli občanským ctnostem (důslednosti, zdrženlivosti, statečnosti), upřednostňuje "pragmatismus" (populismus, úskočnost a všežravost). Je představitelná situace, kdy celá společnost na demokratické prostředky a instituce potichu rezignuje: politika, aniž si toho všimne, ztratí zájem je používat, veřejnost ztratí zájem je bránit. Tato rezignace je už ostatně v chodu: boj za svobodu slova revolučními prostředky nemůže skončit jinde než v nesvobodě.

27. ledna 2001