15.1.-27.1. 2001

ARCHIV

Ohrožuje projekt Centra proti vyhnání česko-německé vztahy?

V úterý 23. ledna se konala v Mnichově panelová diskuse na téma, které je v titulu tohoto textu. (Projekt Centra proti vyhnání jako jakéhosi památníku vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy předložil Svaz vyhnanců, střechová organizace všech vyhnaných v SRN). Do panelu jsem byl pozván a český překlad textu, který jsem napsal jako přípravu pro diskusi, tu dávám k dispozici čtenářům).

Dámy a pánové,
organizátoři tohoto setkání mne požádali, abych se zúčastnil pódiové diskuse. Rád jsem jim vyhověl.

Projekt Centra proti vyhnání je pro mne především vnitroněmecká záležitost. Proto si dovoluji jen na okraj poznamenat, že kromě pojetí Centra jako památníku, jehož hlavním účelem je zpřítomnit utrpěnou křivdu, nedovolit, aby se na ni zapomnělo, je možná i jiná koncepce: Centrum jako aktivní politická instituce, která na základě zkušenosti s utrpěnou křivdou usiluje, aby se již nikdy neopakovala, bojuje proti různým formám vyhnání, které se uskutečňují nyní, dokumentuje je, upozorňuje na ně světovou veřejnost, a pokouší se pomoci postiženým. Snad by bylo dokonce možné obě pojetí skloubit v jedno.

Otázka zní, nakolik může být projekt Centra na překážku česko-německému dialogu. Aby ji bylo možno zodpovědět, je třeba vzít v úvahu motivy předkladatelů a okolnosti. Musím se přiznat, že rozumím důvodům, které vyhnance k tomuto návrhu přiměly. Jde stále o otevřenou ránu, o křivdu, která jako taková nebyla všeobecně uznána. Neuznali ji ti, kdo ji vymysleli, naplánovali a provedli (jako Čech mám teď na mysli především Čechy). Neuznali ji ti, kdo toto surové opatření v Postupimi požehnali a dodnes nejsou ochotni toto osudové rozhodnutí přezkoumat. Mám teď na mysli západní vítězní státy, USA a Velkou Británii. A neuznali je i mnozí lidé v Německu, kteří měli to štěstí, že je odnikud nevyháněli. Toto poslední je problém mezi Němci a já nemám žádné právo se do něho vměšovat. K oběma dalším bodům bych se rád vyjádřil.

Především pokud jde o o českou vinu a zodpovědnost za to, že se rána dosud nezahojila. Neochota české veřejnosti přijmout tvrdou pravdu, není sice správná, je však pochopitelná: tak se lidé staví k záležitosti, která je pro ně krajně nepříjemná, protože tuší, že zůstali něco dlužni, a že od nich někdo může právem žádat satisfakci. Česko-německé prohlášení bylo podle mne minimálním kompromisem, který mohl sloužit jako východisko upřímné české reflexe vyhnání. Česká politická reprezentace se bohužel ukázala neschopnou tento minimální kompromis korektně přijmout. Interpretuje oficiálně text deklarace tak, že neobsahuje odsouzení vyhnání jako takového, nýbrž jen tzv. excesů, tj. masových zločinů, k nimž během vyhnání došlo. V tomto bodě se liší oficielní český a německý výklad dokumentu. Nynější český předseda vlády Zeman byl horlivým zastáncem oficiálního českého výkladu, s nímž se pak ze zbabělosti ztotožnila i ODS a ministr zahraničí Zieleniec. Je trochu komické, když lidé, kteří pak v době pro ODS obtížné, na podzim 1997, z ODS dezertovali, a sám pan Zieleniec, dnes tak usilovně kritizují tzv. opoziční smlouvu: oni uzavřeli podobně nemravnou, i když ne písemnou dohodu se sociálními demokraty během projednávání Deklarace v českém parlamentu. Toto zdánlivé řešení mělo smrtící účinky na veřejnou diskusi o vyhnání v České společnosti. Živý dialog, během něhož přišli ke slovu jak zastánci, tak kritici vyhnání, a jenž vyústil v iniciativy jako Smíření 95, byl postupně umrtven. Místo toho kvetou dnes podle mého názoru zcela neplodná potěmkinská fóra jako je oficiózní česko-německé diskusní fórum, které se hrdě hledí do budoucnosti, ovšem s marastem nezvládnuté minulosti ve sklepě. Nynější spolková vláda vychází ze zásady, jež je sama o sobě správná: totiž že problém vyhnání sudetských Němců je především vnitročeský problém a že vměšování německého státu by bylo zcela kontraproduktivní. Čeští nacionalisté z toho vyvodili, ža na všechno se smí zapomenout. Odpověď na úvodní otázku tedy zní: oficiózní česko-německý dialog není plnohodnotný, protože spočívá na zamlčování a deformaci minulosti.

Tím nechci říci, že se u nás nenajdou iniciativy, které působí proti této oficielní tendenci. Bude-li Vás to zajímat, rád bych Vás o jedné během diskuse informoval.

A pokud jde o otázku vítězných mocností: u nás se často hovoří o nepřípustnosti revize výsledků druhé světové války. Mluví se o ní především tehdy, když někdo projeví ochotu pojednat vyhnání otevřeně a nezaujatě. Ve skutečnosti samozřejmě nikdo nepochybuje o tom, že nacistický režim byl zločinný a zrůdný. Boj proti němu byl nevyhnutelný a spravedlivý. Kruté okolnosti celosvětového ozbrojeného konfliktu však obyčejně vedou k tomu, že i ti, jejichž věc je spravedlivá, tu a tam přejímají nečisté metody protivníka. Zlo je nakažlivé. Kromě toho vedly zločiny nacistů k tomu, že vyznění války bylo pojato jako soud nad poraženými. Nechci problematizovat potřebu potrestat nacistické zločince, nýbrž pouze upozornit na to, že nejdůležitější při ukončení války je vytvořit podmínky pro trvalý a spravedlivý mír. Potrestání viníků má mít odpovídající místo pouze v rámci tohoto úsilí.

Společenská atmosféra po velké válce, nabitá emocemi, není vhodná k tomu, aby se nalezlo zcela spravedlivé řešení všech problémů, které válka vyvolala. Dodatečná revize je užitečná a nutná. Podstatná část výsledků druhé světové války už mezitím byla revidována: od roku 1955 je Rakousko jednotné a svobodné. Na konci osmdesátých let se státy střední a jihovýchodní Evropy zbavily ruského jha. V roce 1990 skončilo rozdělení Německa. A od počátku devadesátých let se i baltské státy vymanily z ruské nadvlády. Revize je život. A v době, kdy se usiluje o nápravu všech křivd minulé války, musí být reflektovány, pojmenovány a napraveny i ty křivdy, jichž se dopustili vítězové. Protože lidé se od sebe neodlišují v tom, že jedni hřeší a druzí ne. Ale jen v tom, že jen někteří jsou ochotni své hříchy přiznat. A neexistuje žádná zvláštní spravedlnost pro vítěze a zvláštní spravedlnost pro poražené, nýbrž jen jedna jediná spravedlnost, která je závazná jak pro vítěze, tak pro ty, co prohráli.

Proto je nutno zcela otevřeně říci, že souhlas západních velmocí s vyhnáním Němců z Československa, Polska a Maďarska, daný v Postupimi, byl osudovou chybou. Místo aby nechali odpovědnost na ruském diktátorovi, vzali část viny dobrovolně na sebe. To však není hlavní problém. Hlavní problém je to, že dodnes neprojevily ochotu přiznat spoluvinu a místov toho dále tvrdohlavě drží to, co se držet nedá.

V době, kdy se znovu vracíme k hrůzným činům druhé světové války, není možné, aby viny vítězů zůstaly stranou. Deformovalo by to naše pojetí spravedlnosti, naše přemýšlení o minulosti, a ochromilo by to naše úsilí o přítomnost a budoucnost.

Zásadní otázka, vztahující se k tématu dnešní diskuse, zní: co vlastně má česká strana učinit, aby nebyla vždy znovu a znovu konfrontována se skutečnostmi, jež považuje za zábranu? Politik, jehož si velmi vážím, John Fitzgerald Kennedy, napsal, že ve Spojených státech, kde kdysi bojoval pratr proti bratru, neposuzují určité lidské hodnoty podle barvy praporu, pod nímž se ti lidé bili. To, co m,ne na těchto slovech vždy znovu fascinuje, je ochota připustit, že ve válce, kterou má Kennedy na mysli, se sice jednalo o tak zásadní věc, jakou je přípustnost otroctví, ale že časový odstup dovoluje říci, že ti, co spolu bojovali, byli bratři. Měli bychom dnes, padesát let po skončení nejkrutější války v dějinách lidstva, něco podobného vztáhnout i na sudetské Němce. Samozřejmě ne na Konrada Hennleina, Karla Hermanna Franka a příslušníky Gestapa: ale na horníky z Mostu a Chomutova, skláře z Krkonoš, dělníky z Ústí a zemědělce z pošumaví. Je demagogie tvrdit, že usilovali o totéž, o co šlo Hitlerovi a jeho lidem.

Až jednou moji čeští krajané dospějí k takovému závěru, nebude zapotřebí budovat žádná Centra proti vyhnání: protože je všichni poneseme ve svých srdcích.