15.1.-27.1. 2001

ARCHIV

Dvě cesty pro Jugoslávii

Chvilková euforie, která v západní Evropě zavládla po svržení Miloševiče, už jak se zdá odezněla a necitlivá politika vůči balkánské zemi znovu nabírá obrátky. Signalizuje to velmi výrazně cesta hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Carly del Ponteové do Bělehradu.

Prezident Koštunica se nedávno opětně nechal slyšet, že bombardování Srbska bylo zločinem, přičemž hlavní slovo měly USA. Šlo podle něho o porušení ženevských konvencí a mezinárodního práva. Než Srbové sáhnou po tak tvrdých slovech, měli by provést jakousi sebereflexi. V první řadě si přiznat, že tvrdý postoj zemí NATO vyprovokoval Miloševič genocidou Albánců v Kosovu. A že v albánských oblastech Kosova srbský stát neměl a nemá co pohledávat.

V tom, aby se mohli něčeho podobného dobrat, Srbům ovšem podstatně brání osudové chyby západního společenství.

Západ tvrdošíjně trvá na územní integritě tak absurdních útvarů, jako je Bosna a Hercegovina, a udržuje je při životě formálně a silou. Západ na území Jugoslávie nedokázal zabránit etnickým čistkám, jejichž obětmi byli bosenští a chorvatští Srbové. Nedokázal taky po záboru Kosova zabránit vyhánění Srbů a albánským zločinům na kosovských Srbech, ačkoli s něčím podobným přece musel počítat.

Dále: angažmá západních zemí a NATO v kosovském konfliktu bylo velmi nestandardní. Z mezinárodně politických důvodů nemohlo NATO vyhlásit Miloševičovi regulérní válku. Válečné operace muselo s ohledem na veřejné mínění doma provozovat tak, aby nemělo pokud možno žádné vlastní ztráty. Proto využilo své veliké technické převahy a vedlo vůči Bělehradu letecké útoky. Útoky směřovaly na strategické cíle a byly bezpochyby provázeny upřímnou snahou šetřit v největší možné míře životy srbských civilistů. Tento cíl se podařilo splnit v té míře, jak to dovoluje nynější stav vojenské techniky. Cíl vyhnout se vlastním ztrátám se podařilo splnit na 100%.

Tento způsob jakési poloválky spočívá na mnohonásobném porušení korektního, rytířského způsobu boje a na nevysloveném předpokladu, že život amerického (britského, českého) vojáka má fakticky větší cenu než život srbského civilisty. Západ porušil zásady, k nimž se sám hlásí, a stal se tak pro srbskou veřejnost nesrozumitelným a nevěrohodným.

K dovršení všeho teď přijíždí do Bělehradu žalobkyně haagského tribunálu s požadavkem na vydání bývalého jugoslávského prezidenta. Srbové svrhli Miloševiče a dostali se tím do stejné situace, v jaké byli v létě 1914. Mají teď vydávat své lidi (a také Miloševič je jejich člověk) před soud vítězů, kteří se jim předvedli jako nedůvěryhodní. Ať už by byl verdikt haagského tribunálu jakýkoli, nikdo v Srbsku by ho nepovažoval za spravedlivý. Touha po revanši by ještě posílila proruské sympatie v srbské veřejnosti i politice.

Srbové svržením Miloševiče dokázali, že si zaslouží důvěru. Tedy i důvěru, že si dříve či později dokáží své darebáky spravedlivě odsoudit sami. Smysl nového balkánského uspořádání nespočívá v první řadě v potrestání co nejvíce viníků, ale ve vytvoření stabilního politického prostředí. Potrestání viníků má místo jen v rámci tohoto hlavního úkolu a jen pokud jej neohrožuje. Důvěra je samozřejmě věc riskantní; důvěra může být zklamána. Druhou cestou je dělání pořádku v cizím domě na cizí účet, a její součástí je mimo jiné vysílání arogantních inkvizitorů do země, která je teď v mnohém Západu vydána na milost a nemilost. Opět proti sobě stojí politika realistická, umírněná a vstřícná, odpovídající evropským, křesťanským zásadám, a drsná a nadutá imperiální politika, přesvědčená o tom, že jejím posláním je stavět svět z hlavy na nohy a tím jej spasit. Tato politika byla charakteristická pro Billa Clintona a jeho dobu. Nový americký prezident už naznačil, že v ní nehodlá slepě pokračovat. To je dobrá zpráva.