ARCHIV
Karl-Peter Schwarz
Česká didaktická hra
Už dlouho neměla žádná událost, vztahující se k české republice, tak mohutný ohlas jako aféra ohledně jmenování generálního ředitele veřejnoprávní televize. A zřídkakdy byl nepoměr mezi nepatrností podnětu a prudkostí reakcí tak křiklavý jako v tomto případě. Ubohý Jiří Hodač určitě není prvním televizním ředitelem v Evropě, který má blízko k nějaké politické straně, a jistě není ani jediným ředitelem, kterého televizní redaktoři považují za nekompetentního. Přesto vzniká dojem, jakoby se nejednalo o nic méně než o stav svobody a demokracie, takže dokonce i Evropská komise a OBSE považovaly za nutné se touto záležitostí zabývat.
Dramaturgie událostí prozrazuje rukopis zkušeného divadelníka, který na scéně předvádí v nových a nových variantách stále tentýž kus. Jmenuje se "Občanská společnost proti vládě stran" a pravdymilovní a po svobodě žíznící žurnalisté, intelektuálové, studenti, televizní producenti a odborářští bossové v něm vedou boj proti mocichtivým stranickým politikům, co rdousí svobodu mínění a rádi by lidem ukradli jejich duše, aby je pak mohli přeměnit v roboty ovládané na dálku. Hraje se v Praze, na mytickém jevišti, kde se odehrála velká česká vítězství i velké porážky, kde se v roce 1939 valily německé, v roce 1968 ruské tanky a kde v roce 1989 cinkot klíčů vyzváněl konec totalitě. To vše se zapsalo hluboko do kolektivní paměti a může z ní být kdykoli znovu vyvoláno. Stačí ukázat v televizi obrazy demonstrujících mas se svíčkami a státními vlajkami a historie se vypráví sama: každý věří, že ví, kde stojí zlí a kde dobří.
Přehlíží se však jeden ne docela nepodstatný detail: stávka televizních žurnalistů, obsazení studia, výzvy a masová shromáždění se neobrací proti totalitnímu režimu, ale proti rozhodnutí, které je v souladu se zákonem a které přijali demokraticky zvolení poslanci parlamentu. Rozhodnutí může být správné nebo špatné, pohnutky, které k němu vedly, čisté nebo ne, ale sama procedura byla absolutně legální. V případě jejích odpůrců, kterým se díky mobilizačnímu působení televize a angažmá odborů podařilo dostat do ulic sto tisíc lidí, to vypadá jinak. Ať už jsou jejich cíle jakkoli respektabilní a sympatické, o metodách, které používají k jejich dosažení, se to už vůbec nedá říci. Obsazení televizních studií je prohřešek proti zákonu, divoká stávka televizních žurnalistů je politicky motivovaná a mobilizace na ulicích, jíž se má činit nátlak na poslance, není v podmínkách parlamentní demokracie už vůbec přiměřeným prostředkem pro vyřešení konfliktu. Je překvapující, když Václav Havel, prezident České republiky, ospravedlňuje své otevřené sympatie k televizním rebelům argumentem, že jmenování Hodače prý odpovídá pouze liteře, nikoli však duchu zákona. Kdo interpretuje "l´esprit des lois"? Snad prezidentská kancelář? Nedocenění parlamentarismu a politických stran má ostatně v České republice velkou tradici, Havel tu kráčí ve stopách Masarykových a Benešových. Nikoli náhodou bylo Československo jedinou zemí, v níž se komunistická strana dostala k moci bez pomoci sovětských okupantů.
Pohrdání demokratickými postupy však v žádném případě není jen postkomunistický jev. Všichni si ještě dobře pamatují, jakých prostředků používaly země EU proti Rakousku, aby dostaly vídeňskou vládu na kolena. Podobně, jako se dnes v České republice usiluje zařadit boj proti vládě a parlamentu do antikomunistických tradic, zneužívalo se tenkrát tradic antifašistických. A také v případě Rakouska operovali pojmem "občanské společnosti", která musí prosazovat své "právo" proti stranám.
Je jistě dobrý liberální zvyk klepnout občas strany přes prsty a omezovat prostor pro rozhodování, které si politika vyhrazuje, ve prospěch individuální svobody na nezbytné minimum. Můžeme se taky ptát, zda veřejnoprávní televize, které nutně znovu a znovu končí jako pole pro stranickopolitickou řež, jsou vůbec ještě aktuální. Ale takové počínání je "občanské společnosti" cizí, ta vypadá spíš jako konglomerát různých zájmových skupin, jež mají společné především jedno, totiž přání vymknout se trhu i demokratickým procedurám, soudu konzumenta stejně jako soudu voliče. Pojem "občanské společnosti" nic nevyjasňuje, vyvolává zmatek; neodhaluje různé zájmy, ale kamufluje je. U "lidí, kteří žijí v demokratických obdobích", objevil už Tocqueville pozoruhodně protikladné sklony: "milují moc, ale mají sklon nenávidět toho, kdo ji vykonává, nebo jím pohrdat". Kdo se pouští do politiky, musí se naučit s tímto protikladem žít. Soucit s českými stranickými politiky všech odstínů, kteří se bezpochyby pokoušeli a budou se i nadále pokoušet zvětšit svůj vliv na televizní zpravodajství, není vůbec namístě. Česká didaktická divadelní hra si naproti tomu zaslouží pozornost, protože znovu názorně předvádí, jak je to snadné, prohřešit se v údajném zájmu demokracie proti demokratickým pravidlům. Během rozšiřování Evropské unie na východ bude třeba dávat pozor na to, jaký způsob chápání demokracie při přijímání nových členů importujeme.
zveřejněno ve Frankfurter Allgemeine 8. ledna 2001
|
