8.1.-13.1. 2001

ARCHIV

Práce kvapná, málo platná

Část odborné veřejnosti se domnívá, že v České televizi zpočátku šlo pouze o profesní konflikt a postupem času se tento spor zpolitizoval. Už označení něčeho za "zpolitizované" je u nás zřetelně vnímáno jako něco pejorativního, co danou věc dokáže šmahem naprosto zdiskreditovat. I to již samo o sobě svědčí o tom, že je něco shnilého v našem státě.

Prapříčinou všeho není opoziční smlouva, jak by se možná mohlo zdát. Po sametové revoluci se u nás prosadila transformační vize Václava Klause, jejímž principem byl co nejrychlejší přechod k co nejsvobodnějšímu tržnímu hospodářství. Bohužel, tomuto možná bohulibému krátkodobému cíli byly podřízeny mnohé cíle dlouhodobější. Kdyby se první Klausova vláda odvážila i k některým nepopulárním krokům, prospěla by tím zemi, neprospěla by však svým stranám a sociální demokracie by vyhrála volby již v roce 1996.

V politice můžeme rozlišovat dva přístupy: jeden říká, že cílem politika je prosazení jeho vize správy věcí společných a prostředkem k tomu mu je moc, kterou získává na základě voleb. Druhý naopak vidí politika jako člověka, jehož cílem je získání moci (prostřednictvím voleb) a za tímto účelem vytváří politický program. Nikoli proto, aby ho po volbách prosazoval, nýbrž proto, aby si ním získal voliče. V praktické politice se tyto dva přístupy jen zřídka vyskytují v čisté formě, většinou najdeme u každého politika směs obou. Čím více se však politik začíná soustředit na získání moci jako na prvotní účel, místo aby ho používal pouze jako prostředku pro naplnění svých představ o podobě společnosti, tím hůře pro ni.

Tento druhý přístup je bytostně vlastní klausovské ODS. O něco méně potom zemanovské ČSSD. A hlavní ukázkou tohoto přístupu je opoziční smlouva. Jejím předmětem ani zdaleka nejsou otázky politického programu, nýbrž otázky rozdělení moci. Zásluhou autorů Maira a Katze byla politologie obohacena o termín kartelová strana. Tento typ strany se začal objevovat v západních demokraciích od sedmdesátých let. Je pro ni příznačné uvolnění tradičních vazeb mezi vlastní politickou stranou na straně jedné a mezi jejími členy, voliči a sympatizanty na straně druhé. Kartelová strana již nečerpá prostředky (lidské, mocenské, finanční) z těchto tradičních zdrojů, napojuje se totiž na státní struktury a počíná tak prorůstat se státním, potažmo veřejným sektorem. Příkladem tohoto chování jsou různá kupčení s výnosnými státními úřady a funkcemi, prorůstání do podnikatelské sféry. Vůbec nejhorším důsledkem však může být snaha o změnu pravidel hry, pokud je k tomu příležitost. A takovou příležitost si vytvořily ODS a ČSSD uzavřením kartelové opoziční smlouvy.

Povědomí českého národa, jemuž jakožto příslušníku kmene slovanského je údajně vrozenou vlastností demokratičnost, nebylo a ani nemohlo být během posledního století (kromě krátké epizody První republiky) formováno a vedeno k osvojení si základních mravních hodnot a právních principů života v demokratické společnosti. Poslední desetiletí k tomu příležitost poskytlo. Tato příležitost však byla promarněna. Politické elity národa se soustředily na vlastní prospěch, stejně jako elity ekonomické. Ve svatém zaujetí údajně liberálními principy pozapomnělo se na to, že vedle rodiny i stát musí být vychovatelem. Také proto se dnes tak velká část dospívající mládeže potácí v nekonečném světě duševní prázdnoty, kde jedinými ukazateli cesty jsou podobně vyprázdnění vrstevníci.

Plody tohoto trestuhodného opomenutí se zřetelně projevují v krizi v České televizi. Demokracie je podle názoru jedné skupiny občanů degradována na pouhý způsob vládnutí, jehož jedinou viditelnou institucí jsou volby. Ústava je stále nahlížena jen jako jakési slavnostní prohlášení, které brání prosazování vůle smluvněopozičních zákonodárců. Rozlišovat mezi legalitou a legitimitou je nad síly nejen většiny politiků. Zejména však by mělo vadit, že na politiku je pohlíženo jako na špinavý boj o moc, koryta a peníze. Politici jsou pokládáni za lidi z jiného světa, kteří (stejně jako kdysi Habsburkové, nacisté či komunisté) přišli, aby nám obyčejným lidem otravovali život. A jako třešnička na dortu se stkví prohlášení lídra příštího vítěze voleb, že se stydí za to, že je politikem.

Na naší politické scéně jsou nejsilněji zastoupeny dva názory na politiku. Jeden přiznává, že politika je špinavost, ale nedá se s tím nic dělat, je tomu tak totiž všude. Druhý názor si také myslí, že politika je špinavost a snaží se ji proto všelijak obcházet či "novelizovat", aby to jako politika nevypadalo. Je třeba říci jasně: politika jakožto správa věcí obecných je nedílnou součástí života každého (nejen státního) společenství lidí. Naším úkolem je svádět boj nejen o vítězství v politických debatách a sporech, ale je třeba bojovat i o přijatelnou podobu těchto debat a sporů. Je nutné zasazovat se o to, aby politika byla přitažlivým a společensky prestižním zaměstnáním, jakkoli se to nyní muže zdát absurdní či utopické. A tady je závazek pro nás pro všechny: vychovávat v tomto duchu budoucí generace.

Jiří Kmec, student FSV UK
kmec@email.cz