ARCHIV
Poznámky k anatomii velké sametové televizní revoluce
Svěrák for president
V době normalizačního temna jsem se občas oddával snění o tom, jak to u nás bude vypadat, až se jednou komunistický režim zhroutí. Napadalo mne spousta věcí, mnohé z nich se z dnešního hlediska jeví jako dosti legrační. V životě mi ale nepřišlo na mysl, že se jednou stanu svědkem revoluce, v jejímž čele bude stát Zdeněk Svěrák. To je samozřejmě nadsázka: panu Svěrákovi v tuto chvíli jistě jde jenom o způsob, jak skloubit boj za právo se zdokonalováním vlastního image, což samo o sobě by ještě nebylo nic špatného. Protagonisté bojových happeningů na náměstích vytvářejí bohémský kolorit druhé sametové revoluce.
Ideologie
První demonstrace na Václavském náměstí chvílemi vypadala jako soutěž o to, kdo řekne největší nehoráznost. Palmu vítězství si nepochybně odnesl pan Hůlka: prohlásil, že tato generace už svrhla jeden režim a nebude jí činit potíže udělat totéž i s tím dnešním. Především: nedělejme si iluze. Starý režim jsme nesvrhli, spadl nám na hlavu, když ztratil podporu z Moskvy. Za druhé: pan Hůlka chápe "režim" (a to i ten dnešní) jako obtížné jho, uložené zvnějška. Nemůžeme za něj, a když se nám nelíbí, prostě se ho zbavíme. To je radikální poloha. Miloš Forman nás zase už od silvestrovské noci ze svého amerického domova bombarduje výzvami: pozor na politiky, jsou nebezpečnější než zloději. Je to škodná, před níž se my, pracující lid, musíme bránit. konec konců je nepotřebujeme, můžeme si vládnout sami, jak nás to učí náš milovaný film Císařův pekař a Pekařův císař. To je lidová verze, která dnes hýbe náměstími. Intelektuální varianta téhož je podivná teorie o "občanské společnosti", kterou si lidé zřizují na obranu proti svým úhlavním nepřátelům: politickým stranám a státu.
Revoluční odvaha
Když nenáviděná paní Bobošíková upouštěla budovu Zpravodajství, před níž byli právě shromážděni rozvášnění demonstranti, napadl ji jakýsi český hrdina, krytý anonymitou davu, výkřiky "ty stará couro", plival na ni a když už si nemohl kopnout do ní (zabránila mu v tom ochranka) kopal aspoň do jejího auta. Navázal tak na naši úctyhodnou revoluční tradici, která počíná zápasem českého lidu s mezinárodním židovstvem a jeho domácími exponenty (1900-1901, Hilsneriáda), a vede k dnešku přes účtování našeho národa se sudetoněmeckou pátou kolonou v roce 1945. Fuj.
Během sporu bylo čím dál tím víc jasné, že Hodač a jeho lidé neměli od počátku šanci. Možná si ji ani nezasloužili. Jenže: kočka, která přináší svým mláďatům polomrtvou myš, aby se na ní naučily lovu, dělá užitečnou práci (myši je třeba hubit), a věnuje se pedagogické činnosti. V žádném případě se to ovšem nedá vydávat za projev kočičího hrdinství.
Revoluční účel světí prostředky
"Umělecko-publicistická fronta" vysílá své zvědy do nepřátelského tábora. Pan Garkisch jako ten mladík ze Sedmi statečných pronikl až do Calverova tábora, aby získal kompromitující materiály. Přirovnání ovšem kulhá: v případě odhalení (kdyby mu třeba zpod kabátu vypadla "skrytá kamera") mu hrozila nanejvýš ostuda a vyhazov. Kompromitující záběry o tom, kdo vysílání řídí, se mu podle jeho vlastních slov nepodařilo získat.
Logika revoluce (byť i sametové, padají v ní zatím jen nadávky a kopance) vede k zhrubění politického života. Proti špatným politikům a špatné politice se musí bojovat lepší politikou a lepšími politiky. Výroba syntetického hrdinství patří k českým zvláštnostem. Je efektní, ale nakonec si lžeme do kapsy. I když jsme samozřejmě přesvědčeni, že je naše věc spravedlivá, neznamená to ještě, že si proti soupeřům můžeme dovolit všechno.
Na začátku stálo nepochybně oprávněné podezření televizních redaktorů, že se ODS pokouší dostat televizní zpravodajství a publicistiku "pod kontrolu". Spoluprací všech zúčastněných se z celého případu během času stala nechutná a málo přehledná vřava. Je to škoda.
13.ledna 2001
|
