2.1.-6.1. 2001

ARCHIV

V téhle válce prohraje demokracie

Poslanecká sněmovna Parlamentu schválila v noci na sobotu po bouřlivé debatě usnesení, v němž vyzývá generálního ředitele České televize Jiřího Hodače, aby odstoupil. Pokud tak neučiní, žádá Sněmovna Radu České televize, aby jen na své pondělní schůzi odvolala.

Současně se v usnesení konstatuje, že Česká televize neplní své poslání. Pokud se na tom Sněmovna usnese v příštím půlroce ještě jednou, je Rada odvolána.

Václav Klaus, zjevně zaskočený vývojem situace, prohlásil, že celá krize kolem ČT je proces vědomě a záměrně vyvolaný a rozpoutaný. Vidí za ním Hrad a čtyřkoalici. Zapomíná přitom ovšem na mohutný podíl ODS a ČSSD: po demisi ředitele Puchalského dostaly opozičně smluvní strany pod kontrolu Radu České televize. Nový ředitel Chmelíček se nějakou dobu pokoušel vyjít Radě vstříc, narazil však na rozhodný odpor semknutých zaměstnanců, a tak to raději vzdal. To ho nakonec stálo ředitelské křeslo.

Asi se dá věřit Klausovi a Zemanovi, že neměli tušení, koho Rada vybere. Rada dostala jakési obecné zadání a snažila se vyhovět podle nejlepšího vědomí a svědomí. Výsledkem je největší politický malér, jaký Česká republika pamatuje.

V tuto chvíli se zdá, že zákon o České televizi docela funguje: chrání radu před politickými tlaky. Rada je nezávislá a nemusela by ani svrhnout Hodače, ani odstoupit. Sněmovna ovšem může Radu odvolat, sama však nemá žádné instrumenty, jak odstranit ředitele ČT.

Eskalace televizní krize má pustošivý vliv na českou politiku a veřejný život vůbec. Nejnepříjemnější je pozvolný přenos politického rozhodování do ulic a na náměstí. Vzniká, jako ostatně v každé revoluční situaci, velký prostor pro chaos a zákulisní manipulace. Co nejrychlejší odchod ředitele Hodače by asi přinesl úlevu a uklidnění: byla by to však taková úleva, jakou zažívá smrtelně nemocný po operaci, která odstraní příčinu největších potíží, ale sama nemoc bují dál. Tato krize, jak se zdá, nemá dobré řešení.

ČT (mluvím teď o televizním zpravodajství a publicistice) už nebude taková, jako předtím. To je největší Klausův a Zemanův hřích. Byla přece jen do jisté míry nezávislá, teď bude fakticky patřit tomu, kdo vyhraje.

Rozhodnutí Sněmovny má řadu pustošivých důsledků. Především Sněmovna udělala přesně to, co ti, kteří usnesení podpořili, odsuzují: ve snaze zajistit nezávislost ČT vyvinula politický nátlak na formálně nezávislou Radu ČT, která se nechová podle jejích představ, a na ředitele ČT, který je zcela mimo dosah jejích pravomocí. To je neblahý precedens, který nezůstane bez následků.

Sněmovna potichu zpětně legalizovala celou televizní revoluci: vzbouření redaktoři, nespokojení s novým ředitelem, zalarmovali politiky a populární umělce a společně vyhnali do ulic statisíce lidí. Pod tímto tlakem se podařilo přimět vyděšenou sociální demokracii, která navíc jako vládní strana jediná nese skutečnou odpovědnost za politickou situaci v zemi, k ústupu. Od nynějška mají televizní pracovníci, a zejména pracovníci zpravodajství, faktické veto při výběru ředitele televize. Nevím, zda je to dobré či špatné, řekl bych spíš, že špatné, ale nedá se s tím nic dělat, vybojovali si ho.

Nabízejí se různé analogie. Tak například impeachment kontroverzního amerického prezidenta Andrewa Johnsona v roce 1868. V prezidentův prospěch tehdy rozhodl jeden jediný hlas senátora Edmunda Rosse. Ross nebyl Johnsonův přívrženec a neměl v té věci ani podporu svých voličů. Obával se jen, že odsouzením prezidenta upadne vážnost prezidentského úřadu a bude nenávratně poškozen americký ústavní systém. Vedly ho tedy důvody formální, ne to, má-li pravdu Johnson nebo jeho odpůrci. Pravdu měl ovšem senátor Ross. Za své rozhodnutí zaplatil politickou kariérou, stalo se však významnou součástí obdivuhodné stavby americké demokracie.

V našem parlamentě žádný senátor Ross nesedí. Podle toho bude taky naše demokracie vypadat.

6. ledna 2001