27.12.-30.12. 2000

ARCHIV

Demokracie jako permanentní revoluce

O co jde v konfliktu kolem České televize? Leccos může napovědět ideologie, kterou sdílejí jeho účastníci. Zvlášť zajímavé jsou názory Ludvíka Vaculíka: vyjádřil se k věci v LN (Právem vzpoury, 27. 12. - odkaz na článek v archivu Lidových novin) a je jedním z iniciátorů výzvy Česká televize - věc veřejná.

V jakémsi pomyslném dialogu s Václavem Klausem Vaculík píše: "vždyť demokracie vznikla řadou vzbouření, proč by právě za vás měl tento proces uhasnout?" Je pravda, že lidské dějiny zažily už celou řadu vzbouření. Tu a tam vznikla vzpourou demokracie, velmi často však teror, ukrutenství a samovláda (pokud se vzpouru nepodařilo včas potlačit): francouzská a ruská revoluce jsou velmi názorné příklady. Proto je třeba se vzpourami a s jejich obhajobou zacházet velmi opatrně. V žádném případě už ale není pravda, že by se demokracie udržovala procesem neustálých revolt. To je teorie permanentní revoluce. Demokracie znamená loajalitu a dodržování závazků, přičemž jedním z nejdůležitějších je ten, že problémy budou řešeny legální cestou. A ne, že když se nám zrovna průběh hry nelíbí (může se nám nelíbit právem), smeteme figurky a změníme pravidla. O to se pokusili vzbouření redaktoři ČT a zejména jejich političtí podporovatelé, když spor přenesli na ulici.

Pozoruhodné jsou i Vaculíkovy výhrady proti "naší milé demokracii": podle výsledku voleb si strany rozdělí moc, spory mezi sebou vždycky nějak vyřeší, a nesnesou, když se proti nim opovážíme něčeho "my zvenčí". Jenže: pokud jsme chtěli být opravdu a poctivě zvenčí, neměli jsme k volbám vůbec chodit a co víc, měli jsme odmítnout volby jako takové. Pokud jsme tak včas neučinili,máme zodpovědnost, a je velmi laciné se jí nyní zříkat v duchu nějaké permanentní revoluce. Je také otázka, nakolik opravdu platí, že se strany nakonec mezi sebou vždycky nějak dohodnou (nechovám žádné velké sympatie k čtyřkoalici, ale zdá se mi to vůči ní velmi nespravedlivé). A navíc - po tom, co se kolem ČT v posledních dnech semlelo - panu Vaculíkovi moc nevěřím, že svou nepřízeň rozděluje mezi politické strany rovným dílem.

O tom, co by mělo "naši milou demokracii" nahradit, si lze udělat konkrétnější představu z prohlášení "Česká televize - věc veřejná". Na jedné straně arogantní politici, kteří zkoumají, kam až mohou dojít v nátlakových metodách (nejsou snad pouliční demonstrace taky nátlakové metody?). Na druhé straně cosi, co si říká "občanská aktivita". Občané se s ní mohou solidarizovat "různými osobními způsoby", například nošením červenobílých stužek nebo prostřednictvím poslanců a nevěřím senátorů, kterým mohou věřit, že budou hájit jejich názory. Občan, který dává svůj hlas straně nebo kandidátovi, tak činí v důvěře, že strana či kandidát si správně poradí i s problémy, které v době voleb ještě neexistují, a nedá se vyloučit, že se jejich názor nebude s názorem voliče krýt. Volič dává poslanci či straně důvěru a tedy i prostor, aby ji buď naplnila, nebo zklamala. Teď by měl již poskytnutý mandát dodatečně omezit na ty, co si myslí totéž co on.

"Občanské aktivitě" přitom nechybí sebevědomí: "Zdůrazňujeme, že jsme připraveni ke každému jednání, které by vedlo k rychlému a konstruktivnímu vyřešení situace." Opět tedy, jako v době Charty77, nabídka "dialogu s mocí" (tentokrát ovšem s mocí, kterou pan Vaculík a další dosadili v listopadu 1989). Jenže - jednak není úplně jasné, kdo je to, to sebevědomé "my". A jednak, co je to za mandát, který je dán jednak opentlením občanů, jednak podporou těch poslanců a senátorů, kterým na rozdíl od jiných poslanců a senátorů občané údajně věří? A sto tisíc podpisů pod petici jsou cca tři mandáty v parlamentu!

I ta nejupadlejší politická strana je lepší než toto beztvaré něco, chomáč revolučního zmatku. Má svá pravidla, stanovy, program, členy, zvolené vedení, změřitelnou podporu. Lze ji, její program, její vedení, kontrolovat, volat k zodpovědnosti, odříci ji i jejímu vedení podporu a v krajním případě, pokud by si počínala nezákonně, zakázat. Je tisíckrát průhlednější než "občanská aktivita", pohrobek revolučního roku 1989.

Lék, který pan Vaculík nabízí, je stokrát horší než nemoc, kterou má léčit. Parlament zvolil špatnou radu ČT. Rada ČT zvolila špatného ředitele. Máme se nyní rady i ředitele zbavit za tu cenu, že demokracie dostane na frak?

To, co se nyní odehrává, je jakýsi cyklický návrat do listopadu 1989. kdo nám však zaručí, že se nevrátíme ještě o nějaký ten krůček zpátky? Pokus o uskutečnění radikálních představ, které staví svět z hlavy na nohy, končí většinou jako něco velmi starého a nedokonalého. Například pokus uskutečnit sociální spravedlnost, jaká tu ještě nebyla: ten skončil jako trochu povyspravované samoděržaví. Pana Vaculíka na to jistě nemusím nijak zvlášť upozorňovat, zná to z vlastní zkušenosti.

30. prosince 2000