18.12.-23.12. 2000

ARCHIV

Vršické kočky

Na počátku osmdesátých let, když u nás vrcholila ta nejhnusnější odrůda bolševismu, se ve středních Čechách rozběhl spontánní, široce založený a v podstatě úspěšný pokus o dedomestikaci kočky domácí. Desítky polodivokých hladových mňoukáčů se zejména v zimě stahovaly k opuštěným stavením v naději, že tam najdou něco k snědku. Zároveň dávaly najevo panickou hrůzu z člověka - nepochybuji, že k ní měly pádné důvody.

Pokaždé, když jsem na víkend opouštěl pražský blázinec, vezl jsem s sebou standardní výbavu: dva litry mléka a osm rohlíků. Navečer se před chalupou sešli strávníci a spustili řvavý hladový koncert: v době největšího rozmachu dedomestikační akce jich bylo dvanáct. Ohřál jsem a osladil mléko, nalámal do něj rohlíky a strčil v misce před dveře. Nato bylo slyšet už jen funění, mlaskání a vrnění. Jen v tuto chvíli bylo možné hladová zvířata pohladit: byla příliš soustředěná na žrádlo, aby se stačila navíc ještě bát.

Po převratu nastal pokrok v tom směru, že se zdivočelé kočky daří úspěšněji likvidovat.

Nemám rád ekologické fanatiky, kteří jsou ochotni pro zachování neporušené přírody blokovat stavbu dálnice a ohrožovat zdraví statisíců obyvatel velkého města. To je jeden extrém. Vršické kočky jsou extrém druhý. Člověk dostal tento krásný svět do péče: včetně tvorů, kteří jsou mu užiteční, které přiměl k tomu, aby s ním spojili svůj osud a jsou mu teď vydáni na milost a nemilost. Lidský život sestává z řady závazků a tenhle je jeden z nich.

Dnes se zdá, že bezohlednost ke zvířatům není jen ryze středočeská a ryze bolševická záležitost. V civilizovaných státech vybíjejí celá stáda dobytka kvůli chorobě, jež zatím postihla jen pár lidí a není jasné, zda a za jakých okolností se ze zvířete na člověka přenáší. Není za touhle hysterií podobná chrapounská bezohlednost, jako za kočičí mánií středočeských budovatelů socialismu?

26. prosince 2000