|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
18.12.-23.12. 2000 |
ARCHIVRadši ji zbouráme…Totiž veřejnoprávní ČT. Zápas o ni nabyl málo kulturních forem a poskytuje v době vánočních svátků televizním divákům dosti smutné rozptýlení. Na krizi bylo zjevně založeno už ve chvíli, když byla loni zvolena nová Rada ČT. Ředitel Chmelíček nakonec v jejích očích neobstál. Učinil několik problematických rozhodnutí, byl však propuštěn dřív, než mohl vůbec něco dokázat, a během neuvěřitelně krátké doby byl nahrazen osobou, o níž musel každý vědět, že bude kamenem úrazu. A tak, i když postup Rady byl z formálního hlediska v pořádku, je podezření z účelové manipulace víc než pochopitelné. Drtivá většina pracovníků zpravodajství vypověděla řediteli a jeho nejbližším spolupracovníkům poslušnost. V tuto chvíli (26. 12. dopoledne) je nový ředitel v konfliktu také s většinou vedení ČT. Nespokojení zaměstnanci sáhli k revolučním prostředkům: opět se, jako v listopadu 1989, schůzovalo v televizních garážích a demonstrovalo na Václavském náměstí. Opět se podpisují petice a předkládají se k podpisu divákům v pražských divadlech. A opět - jako v době pražského jara - má prý dokonce vzniknout další verze Dvou tisíc slov. Dokud zprávy připravoval původní tým zpravodajství, sledovaly diváka z pozadí temné pohledy "osobností", jakési repliky známého plakátu rudoarmějce, s němou otázkou: I ty ses ještě nepřidal k protestům proti glajchšaltování televize!? Nové vedení, vlastně jeho současný fragment, se dostalo do postavení ne nepodobného tomu, v němž se v roce 1967 octl Jan Zelenka, když ho Novotného lidé dosadili do Literárních novin. Z veřejného vystupování pana Hodače a jeho lidí lze soudit, že o tom tak trochu vědí. Ve chvíli vzrušených citů je důležité, abychom se pokusili posoudit situaci věcně a střízlivě. Veřejnoprávní česká televize (mluvím teď o politické části jejího vysílání) je podle nynější zákonné úpravy něco velmi labilního a bezbranného: panna, lákající různé skupiny politických násilníků, aby se ji pokusili zprznit. Bude-li tomu nechán volný průběh, stane se z ní nakonec prodejná děvka. Odpor lidí ze zpravodajství k tomu, aby se stali objektem politické manipulace, je pochopitelný. V této situaci také žádný slušný člověk nemůže s novým vedením ČT spolupracovat. Navíc jsme se ovšem velmi nešťastně vrátili zpátky k prostředkům roku 1989, 1968 a možná i do ještě dávnější doby: Ludvík Vaculík říká na Hodačovu adresu: "Co je to za člověka, který jde dělat šéfa do podniku, jehož zaměstnanci ho nechtějí" - připadá mi to jako nepatřičné zobecnění (proč by zaměstnanci podniku měli mít jen takového ředitele, kterého chtějí?) a oživení revoluční demagogie: půda patří těm, kteří na ní pracují. Moderátor Kraus navrhuje: "Vždyť můžeme mít také třetí program, který vyhradíme jenom politikům. Tam si můžou být od rána do večera. Ať nám předvedou, co umějí, my se pak rádi připojíme." To je jakási obhroublá varianta anarchických teorií o "občanské společnosti", která má chránit lidi před jejich úhlavními nepřáteli: státem a politickými stranami: politici jsou svině, pryč s nimi. Jenže: vzpoura proti tyranovi není zločinem, ovšem jen tenkrát, když se drží legitimních prostředků. Volby jsou víc než demonstrace a petice, nedokonalé zákony víc než libovůle. Brát zákon a výkon moci do svých rukou, byť i ve věci, o jejíž spravedlivosti jsme přesvědčeni, je velmi riskantní. Na protesty televizních pracovníků se rychle nabalili ti, kteří cítí další příležitost: různí pohrobci Občanského fóra (Dienstbier, Urban). Iniciativy, které sice kdysi udělaly hodně rámusu, ale od té doby trpí na úbytě a jejichž poltické sympatie a antipatie jsou zjevné (Impuls99, Děkujeme odejděte). Nesmluvní politická opozice, která si tu chce přihřívat polívčičku. Ze zápasu novinářů o nezávislost se stává samospádem další kapitola sporu mezi našimi dvěma hlavními politickými bloky, které se, asi shodnou jen v jednom: ve vykutáleném a účelovém pojímání svobody slova. Přirozeně že každý tak činí ve svůj vlastní prospěch. Z věcného sporu se stalo neřešitelné střetnutí, v němž se protivníci navzájem vehnali do slepé uličky. Hodač nemůže televizi provozovat, jeho oponenti se jí nemohou zmocnit. Trpět tím bude ČT a diváci. Nelze ovšem přehlédnout hlavního viníka celé situace: tím je Klaus a ODS, a jde o daleko obecnější věc, než jen o televizi: Klaus se od počátku devadesátých let v konfliktu s Havlem a jeho disidentským okolím pokoušel o rehabilitaci tradičního pojetí politiky proti anarchickým, marxismem a komunismem ovlivněným představám. Ať už střetnutí v ČT dopadne jakkoli, je možné říci, že tento pokus ztroskotal a Klaus politiku v tradičním slova smyslu naopak hluboce zkompromitoval. Jeho představa o úspěšném politickém uskupení je představa o bumbrlíčkovi, který bez rozpaků požírá své slabší druhy, cpe své všetečné pracky do médií, do bank a významných hospodářských institucí, a demokracie je pro něho jen pohodlnou cestou k absolutní moci. Politická manipulace je legitimní politický nástroj. Záleží ovšem na tom, ve jménu čeho se manipuluje. Rovněž většina je legitimním prostředkem, jenže skutečný demokrat nevěří v první řadě, že většina má vždycky a za všech okolností nárok na vládu, nýbrž že většinu lze - a je třeba - přesvědčit o správné věci. Pokud správná věc většinu nezískala, není to důvod na ni rezignovat. Většinová podpora a úspěšná manipulace bez spravedlivé věci, kterou je třeba prosadit, znamená, že politický mechanismus mele naprázdno a lidé ztrácejí víru v jeho smysluplnost. Politika je svinstvo. Je to prohra nejen Václava Klause. Je to prohra české politiky, české žurnalistiky, české společnosti jako celku. 26. prosince 2000 |