18.12.-23.12. 2000

ARCHIV

Buďme slušní, když nás to nic nestojí

Volba předsedy Senátu byla tentokrát jasná záležitost, Petr Pithart neměl faktického konkurenta. Získal zjevně pár hlasů na svou podporu i v klubech ODS a ČSSD. Obě strany se se svou porážkou v senátních volbách pro tentokrát smířily.

Kandidátovi na předsednické křeslo nic nebrání v tom, aby odevzdal svůj hlas sobě samému. Má na to právo a svědčí to o důležitosti, jakou přikládá svému poslání. Existuje sice v tomto případě jakýsi příkaz zdrženlivosti, ale konec konců lze pochopit, když ho kandidát nedodrží. Což udělal Petr Pithart v minulých volbách do téže funkce. Výsledek byl tenkrát na vahách, Pithart prošel většinou jednoho jediného hlasu. Bylo kolem toho dost řečí.

Je samozřejmě představitelné, že by se Petr Pithart byl tehdy volby nezúčastnil. Nestal by se sice předsedou Senátu, ale poskytl by vzácný příklad toho, kdy se český politik drží určitých formálních zásad i za tu cenu, že mu to poškodí kariéru. Bylo by to nepraktické, ale zasloužil by si za to jistou úctu.

Kdyby se Petr Pithart byl zdržel hlasování v prvním případě, mohl tentokrát učinit totéž dokonce bez rizika, že nebude zvolen. Byl by slušný a zároveň důsledný.

Kdyby Petr Pithart i tentokrát hlasoval pro sebe, legitimoval by tím právo volit sama sebe, k němuž se přihlásil při předchozí volbě. Byl by důsledný.

Tím, že Petr Ptihart v prvním případě, kdy výsledek byl na vahách, hlasoval pro sebe, v druhém, když mu nic podobného nehrozilo, se hlasování zdržel, vyslal k voliči následující signál: ano, slušnost je hezká věc, a pokud bezprostředně neohrožuje mé politické zájmy a mou politickou kariéru, rád jí učiním zadost. To je ovšem zároveň neslušné a nedůsledné. Vzniká tak jakási norma podmíněného rytířství.

24. prosince 2000