Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

11.12.-16.12. 2000

 

ARCHIV

Et in terra pax...

...A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Tenhle citát nějak souvisí se sekularizovanými vánoci, které se u nás pěstují už dlouho: za komunismu slavily posvětštěné vánoční radovánky pravý triumf. Předcházel jim vyčerpávající běh za vším, co ke svátkům patřilo a co se většinou dalo sehnat jen se značným vypětím sil. Kulisu předvánočních lidských dostihů tvořila odnáboženštělá vánoční muzika, které vévodila dvojhlavá příšera: Kašpárek maličký s dědou Mrázem. A nekonečné omílání těch dvou-třech lidových koled, v nichž nefiguruje náboženská symbolika. (Od té doby upřímně nenávidím píseň "Štědrej večer nastal").

Čtyřiadvacátého prosince všechno skončilo, a socialistický člověk se blaženě zhroutil do štědrovečerní žranice. Poté davy ukojených jedlíků vyrazily do nočních ulic, aby v katolických kostelích rušily půlnoční bohoslužby.

Po převratu se mnohé změnilo. Zmírnil se předvánoční stres (jenže zase peněz a času je pomálu). Půlnoční přenáší televize, není třeba vycházet do zimní nepohody. Normalizační vánoce dostaly jakýsi náboženský nátěr. Jejich podstata se příliš nezměnila.

Snad je dovoleno - jednou v roce, při této výjimečné příležitosti - připomenout i v politickém zápisníku, o co opravdu jde. Podle tradice, jež je nám drahá, se před dvěma tisíciletími v rodině nazaretského řemeslníka narodil syn. Byl mu vyměřen jen krátký běh života. Pár let se protloukal jako potulný kazatel. Nakonec skončil potupnou smrtí na popravišti. Jeho učedníci se v tu chvíli rozprchli a historie si nedala práci, aby ho zaznamenala.

Jenže: první budou poslední a poslední budou první. Neuplynulo ani půltisíciletí a celý svět byl naruby. Pomalu si do něho začaly klestit cestu na první pohled nepraktické zásady: že máme milovat nepřátele a na kámen odpovídat chlebem. Že máme odpouštět, protože sami potřebujeme, aby nám bylo odpuštěno. Že máme dávat, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu. Ukázalo se, že jsou nejen správné, ale i šikovné, a že se diky jim svět pomalu mění k lepšímu.

Lidé se dnes hlásí ke svému bezvěrectví s jakousi samozřejmou pýchou. Jdou přece s duchem doby. Proto je třeba říci: normální je věřit, nikoli nevěřit.

Připomeňme si tedy (protože v tuto dobu se to snad smí i v politickém zápisníku), že je psáno: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne a pro Evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?

Co Vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech."

A je taky psáno: "Neprodávají se dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění Vašeho otce. Nebojte se tedy: máte větší cenu než mnoho vrabců."

To vše je velký závazek. Vánoce jsou v první řadě jednou z připomínek toho závazku. Nebojme se.

16. prosince 2000